Turecko deník 2012

Turecko 2012
( 12.10. - 26.10.)

Účastníci: Kamila a Milan Polákovi

Měna: 1 TRY = 11 Kč
Čas: posun + 1 hod.

Pro letošní rok jsme vymysleli cestu do Turecka. Jeli jsme pouze sami dva, tak jako tenkrát na Ukrajinu. Po Turecku jsme měli naplánovaný okruh cca. 2800km. Způsob dopravy po Turecku byl naplánovaný autobusy a stopem.
Letenky jsme koupili z Prahy do Zürichu, tam přestup a dále Zürich - Istanbul. Cena byla dost výhodná cca 5500 Kč/osobu.

12. 10. 2012

Vyrazili jsme brzy ráno v 3.30 hod z domova našim autem. Na letiště do Prahy nás vzala naše dcera Tereza.
První let byl do Zürichu, něco málo přes hodinu. V celém letadle nás letělo pouze 26 lidí. V Zürichu jsme měli 2 hodiny čas do dalšího letu. Ten byl úplně plný a letěli jsme tři hodiny. Dostali jsme k jídlu plněné torteliny s omáčkou, jenž byly výborné.
Do Istanbulu jsme přiletěli v 13.00 hod. a po vyzvednutí báglů jsme si vyměnili nějaké peníze (kurz. 1TRY=11 Kč).
Hned pod letištěm je metro, koupili jsme si v automatu žetony (1 jízda 3TRY) a asi po 30 minutách jízdy metrem jsme dorazili na obrovské autobusové nádraží. Bylo zde mnoho "naháněčů", kteří pracovali pro různé dopravce. Chvíli jsme porovnávali ceny a nakonec koupili lístky na noční autobus (společnost Metro) přímo do Goreme. Odjezd byl ve 21.15 hod a tam bychom měli být v 8.30 hod druhý den. Cena byla 65 TRY/osobu.
Než nám jel autobus, šli jsme si koupit něco k pití do blízkého Carfouru. Cesta byla dobrodružná, protože market byl nad nádražím a muselo se k němu lézt po žebříku (jako na komín):-). Před vchodem do obchodního domu byla prohlídka bezpečnostní služby, kde každý nakupující musel projít přes bezpečnostní rám jako na letišti a dokonce i ukázat vnitřek batohu. K pití jsme si koupili vodu, CocaColu a pivo EFES (plechovka za 44Kč). Před odjezdem autobusu jsme nakoukli ještě do první mešity u nádraží. Ve 21.15 hod. jsme vyrazili moderním autobusem Mercedes na noční jízdu.

13. 10. 2012

Ráno v 7.00 jsme dorazili na otogar (autobusové nádraží) v Uchisaru a že je zde konečná. Po dohadování, naložení a vyložení baťohů do jiného autobusu, nás a ještě další čtyři batůžkáře vzal jiný autobus (zdarma) do našeho 20 km vzdáleného předem zaplaceného Goreme.
Otogar je na malém náměstí asi 2500 obyvatel velkého městečka. Zde je také malá informační kancelář, kde jsme dostali zdarma mapku městečka a okolí.
Asi po hodině hledání jsme našli na kopci hotýlek Coco cave. Usmlouvali jsme za tři noci ze 180 na 150 TRY, ale i se snídaní.
Na pokojíku, což byla jeskyně ve skále s koupelnou a elektřinou jsme si dali kafíčko.
Potom jsme vyrazili na prohlídku Goreme open air musea - což je takový okruh po skalách těsně za městečkem. Jsou zde vytesané ve skále kostelíky. V nich je ještě patrná pod freskami klasických křesťanů výzdoba prvních průkopníků křesťanství a vypadalo to jako maltézské kříže. Bylo to velmi zajímavé.
Po tomto okruhu jsme zašli dále do skal (již bez lidí), kde jsme si na chvíli lehli do trávy a jelikož jsme v Turecku ještě pořádně nespali, tak jsme na hodinu usnuli. Po té jsme dále prolézali skály v okolí města, kde byli vidět zbytky fresek.
Navečer jsme zašli na večeři a dali jsme si kuřecí kebab a výborný čaj, jenž zde umí výborně. Koupili jsme CocaColu, džus a šli na pokoj do naší "jeskyně". Zde jsme dali dlouho očekávanou sprchu a celkovou očistu z cesty a šli spát.
V autobuse do Goreme, jsme zažili zajímavou příhodu: měli jsme koupenou místenku, která je přímo na jméno. Jelikož již bylo v autobuse plno, prodali nám místa každému někam jinam. Nějak jsme to neřešili a Kamila si sedla na mé místo a já na její. Potom přišla paní po chvilce váhání a hledání si zavolala stevarda, že je problém... Vůbec jsme tomu nerozuměli, protože jsem seděl na svém, tedy Kamily místě a paní měla lístek vedle mě. Po chvíli nám to došlo, oni se stále dohadovali, kde bude paní sedět, ale nám nikdo do očí nic neřekl. Muslimové mají ve zvyku, že v autobuse nesmí sedět muž vedle ženy, proto ta paní nechtěla sedět vedle mne a strašně se divila, že jí to takto prodali. Jakmile nám to došlo, tak jsme si s Kamilou vyměnili sedačky, tak jak nám je správně prodali a paní si spokojeně sedla vedle Kamily. Holt jiný kraj jiný mrav :-)

14. 10. 2012

Ráno jsme se vzbudili až po 8.00 hodině (spali jsme 13 hodin!!!). Šli jsme na horní terasu hotýlku na snídani. Byly švédské, tedy turecké stoly. Dali jsme si chleba, sýr, okurku, nutelu, jogurt a čaj.
Potom jsme již vyrazili, šli jsme za město na stop a hned třetí auto nám zastavilo a vzalo nás do nedalekého městečka Uchisar, dokonce až na jeho náměstí umístěné v horní části města.
Z náměstí jsme došli na vrchol skalního hradu, který je dominantou celého města a je vidět na kilometry dopředu. Zde byl krásný výhled do okolí a to i na zasněžený vrchol Ercives (3917m).
Když jsme se dokochali, tak jsme sešli do městečka, koupili něco k jídlu a vydali se Údolím lásky. Jedná se o údolí asi 10 km dlouhé, plné různých skalních útvarů, kde většina je ve tvaru pánského údu.
Po asi třech hodinách jsme došli na silnici a vydali se do nedalekého městečka Cavusin, kde bylo skalní město. Zde jsme také vylezli na nejvyšší místo a pozorovali krásná panoramata.
Poté jsme sestoupili dolu do města a na silnici stopli hned třetí auto, jenž nás vzalo zpět do Goreme, kde jsme zkusili v kavárničce pravou tureckou kávu. Byla hodně silná a stála 4TRY (čaj stojí 1TRY).
Po procházce městem jsme podle průvodce v knize zašli na výbornou tureckou pizzu neboli, jak ji nazývají pida. Restaurace se jmenovala Firin Expres. Pida je smotaná pizza nakrájená na plátky.
Cestou před večeří nás odchytla turecká babička, abychom šli s ní domů. Tam nám ukazovala její výrobky-krajky na krk. Asi si myslela, že si něco koupíme, ale bylo to moc turecké, tak jsme jí dali na památku pohled Ohrazenice a šli dál. Celá komunikace byla česko-turecká, takže celkem sranda.
Po večeři již jen sprcha a spát.

15. 10. 2012

Ráno po snídani jsme šli na poštu vyměnit další peníze a potom jsme koupili na zítřek na noční autobus lístky do Antalye (45 TRY/osoba).
Potom jsme jeli autobusem do Nevsehiru, kde jsme přestoupili na jiný autobus do Derinkuye. Zde máme v plánu navštívit podzemní město. Při této cestě jsme se seznámili s klukem z Ameriky. Říkal, že je již dva měsíce na cestě a že do Turecka dorazil přes Rusko, Ukrajinu a Bulharsko.
Podzemní město bylo úžasné. Bylo 4000 let staré!!! A žilo zde pohromadě asi 10000 lidí. Jednalo se o město se sedmi patry podzemí v cca 60 metrové hloubce. Sami jsme se dostali až do pátého patra a společně se skupinkou z Ruska (výklad v ruštině :-)) jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí. Bylo zde vidět dokonalý systém odvětrávacích šachet, zabezpečovací zařízení, které odvalením kulatých kamenů zajistilo bezpečí pro ostatní lidi uvnitř. Moc zajímavé.
Potom jsme se zase dvěma autobusy vrátili do Goreme.
Cestou jsme koupili jogurt, marmeládu, chleba a CocaColu a vše jsme snědli na terase našeho hotýlku. Zde jsme se také seznámili se starým turistou z Německa z Kolína, který nám vyprávěl, co má již za sebou a že jede stejnou trasu jako my, jen obráceným směrem.
Potom jsme šli spát do naší "jeskyně". Spí se nám zde krásně, protože nemáme okna, takže tu je i v poledne tma jako v noci. Větráme dveřmi.
Ještě jeden poznatek: v autobuse i při krátké cestě nad 30 minut se platí během jízdy průvodčímu, který sedí vedle řidiče, který cestující obejde a po zaplacení všech, obchází znovu a každému stříkne do dlaně takovou citronovou tekutinu, kterou si člověk rozetře v dlani. Voní mu po tom krásně ruce. Při delší jízdě, třeba přes noc, průvodčí roznáší teplé a studené nápoje (kávu, čaj, CocaColu, vodu) a různé sušenky. Také ke zmiňované očistě rukou přidává to, že během jízdy prochází a stříká na koberec v uličce také nějakou voňavou vodičku. Celý autobus potom výrazně voní.

16. 10. 2012

Dnes jsme po snídani sbalili věci. Baťohy nám nechali v pensionu a my jelikož nám jel autobus až večer, jsme vyrazili 2x stopem do Pasabagi. Byly tam krásné výhledy do okolí. Také zde mají policejní stanici přímo v jednom ze skalních komínů.
Z Pasbagi jsme šli pěšky do městečka Cavusin, kde jsme dali čajík a vyrazili jsme Růžovým a Rudým údolím. Chvílemi to bylo hodně náročné, protože pro pokračování v této trase bylo nutné přelézt dokonce jeden vrchol hřbetu. Celkem se jednalo o cca. 18km, ale po velmi!!! náročné trase. Chvílemi jsme mysleli, že jsme se ztratili, což v kombinaci s teplotou přes 35°C a s pocitem, že nám večer jeden autobus dále po Turecku, bylo celkem i psychicky náročné. Vše jsme ale nakonec zvládli a našli cestu na silnici. Odtud díky 3x stopu jsme se vrátili zpět do Goreme. Kamila sice s lehkým úpalem, ale autobus se stihl. Před odjezdem jsme ještě stačili dát čajík a jako odměnu za statečnost :-) i pivo.
Vyzvedli jsme si baťohy z našeho pensionu, snědli chleba a marmeládu a vyrazili nočním autobusem do Antalye. 

17. 10. 2012

Po asi devíti hodinách jsme dorazili do Antalye, kde nás vysadili na velkém autobusovém nádraží. Před nádražím nás odchytil člověk s mikrobusem a ten nás dovezl asi 90 km podlé pobřeží k zastávce.
Zde jsme počkali na další přípoj mikrobusu a ten nás dovezl (asi 10 km) již i po prašné cestě do Olymposu. Konec cesty byl stále z prudkého kopce údolím až k moři. Je zde několik osad (kempů) s dřevěnými domy na kůlech, které vznikly v 60. letech při hnutí hippies.
Máme jednu z takových chatek, ale je to uvnitř již celkem moderní a má to i sprchu. Stojí to 40 TRY/osobu, ale je v tom i společná snídaně a večeře. Je zde skvělá uvolněná atmosféra. Leží se v sítích, popijí se čajíky a relaxuje se. To jsme po těch zdolaných horách potřebovali.
Na konci kempů je vstup do trosek Olymposu, což jsou trosky města, celkem zachovalé z 2. století. Po našem příjezdu jsme si dali sprchu a na hodinku jsme usnuli. Potom jsme vyrazili na obhlídku moře a pláže. Pláž je hezká písčitá a voda měla tak 27°C. Celé odpoledne jsme se povalovali na pláži a koupali. Večer byla večeře, různé zeleninové pokrmy, kuřecí řízek a výborná hrachová polévka. Také jsme poslali z PC fotky a zprávu domu.

18. 10. 2012

Ráno jsme se vzbudili až v 8.30 hod a dali jsme snídani, kde nám i udělali vaječnou omeletu se sýrem. Seděli jsme a nasávali jsme atmosféru a přitom jsme popíjeli čajíčky. Zde jsme se také seznámili s Češkou a jejím tureckým přítelem, která přes léto pracuje v Bodrunu jako delegátka v hotelu a nyní již cestuje.
Dopoledne Kamila ještě přeprala nutné věci a potom jsme šli opět na pláž nabrat další síly na cestování (ty hory nám dali). Odpoledne jsme ještě prolézali hradby nad mořem a detailně jsme si prošli trosky starého Olymposu. Jsou zde trosky kostelů z 2. století, zbytky sarkofágů, staré lázně i částečně zachovalé divadlo. Je to objevené poměrně nedávno a celkem turisticky zatím "neprofláklé".
K večeři byla ryba, zelenina dušená i čerstvá, rýže, těstoviny a zase výborná polévka, tentokrát zeleninová, chuťově podobná polévce jako jsme měli v Maroku.

19. 10. 2012

Dnes po snídani jsme ještě poseděli u tradičních čajíčků a diskutovali s Češkou Klárou a jejím přítelem Ademem hlavně o tureckém náboženství.
Nakonec jsme se dohodli, že zůstaneme ještě jednu noc, protože je zde opravdu krásné.
Šli jsme na pláž se vykoupat a potom jsme vyrazili pěšky do asi osm km vzdálených Chimér, což je kopec nad mořem a na něm od pradávna díky ucházejícím plynům hoří několik ohňů. Výstup k ohňům byl v tom vedru náročný obzvláště poslední kilometr, ale stálo to zato. Bylo to hodně zajímavé. V minulosti prý ohně využívali i námořníci k orientaci na moři. Po cestě zpět do kempu jsme navštívili ještě malou mešitu a podél pláže jsme dorazili k naší chatičce.
K večeři bylo kuře, brambory, mnoho zeleniny, lečo, těstoviny a opět tradičně výborná polévka, tentokrát rajská, pálivá. Oba jsme si i přidali. Po večeři jsme si šli sbalit baťohy a spát, jelikož ráno se vyráží dále.

20. 10. 2012

Ráno jsme dobalili zbytek věcí a šli na snídani. Po snídani jsme zaplatili ubytování, počkali na mikrobus (dolmuše), který nás za 4TRy/osobu odvezl prudkým údolím zpět na hlavní silnici. Tam byl hned připravený přípoj jiný dolmuš, který za 10TRY/osobu nás vzal až na autobusové nádraží do Antalye. Zde jsme si koupili lístek na autobus (společnost Pamukale) do Denizli. Cesta je cca 300 km a stálo to 30TRY/osobu. Cesta trvala s jednou zastávkou cca 4 hodiny a autobus byl jako obvykle luxusní. Dostali jsme uvnitř během jízdy jako vždy čaj, CocaColu a bábovku. V Denizli jsme si koupili lístek na druhý den do Selčuku, abychom ho potom sehnali.
Dále jsme z Denizli pokračovali dolmušem do 10 km vzdáleného městečka Pamukale, kde jsme také po 18 hodině našli dle knižního průvodce hotel. Usmlouvali jsme cenu na 50TRY/noc/oba. Bylo to se snídaní a byl v tom i přivítací čajíček. Před pensionem byl i bazén, ale voda byla již studená.
Hodili jsme si baťohy na pokoj a vyrazili ještě okouknout, co nás čeká zítra ráno. V centru městečka je totiž tzv. Bavlněný hrad, překlad Pamukale, což je obrovský kopec pokrytý ztvrdlý vápencem, který se odpařuje ze stékající termální 36°C teplé vody. Na tomto kopci jsou velmi zachovalé trosky antického lázeňského města, kde svého času (2. století) žilo až čtvrt milionu lidí!!
To vše nás ale čekalo až druhý den. Jelikož autobus dál z Denzilu nám jel až po 14 hodině, bude na to dost času.
Večer nás na chodníku v městě odchytil snaživý malý kluk, abychom navštívili jejich restauraci, tak jsme se nechali přemluvit. Dali jsme si polévku (5TRY) a kebab (5TRY). Obě jídla byla výborná. Seděli jsme na terase restaurace s výhledem na Bavlněný hrad. Cestou na pokoj jsme si koupili každý lahvové pivo. Kamila EFES (4TRY) a já MERMARA (0,7 l - 5TRY). Bude oslava! :-)
Ještě pár řádek k autobusové dopravě zde v Turecku, jenž je na velmi vysoké úrovni, lepší než u nás! Moc lidí nemá auto, jelikož jsou zde díky velké dani dost drahá. Také nafta je zde po dani cca za 50 Kč (u nás 37Kč). Vše je zde perfektně a přehledně zorganizováno a vždy a všude něco jede i třeba pouze místo autobusu malý dolmuš.
Celkově je v Turecku o něco málo menší životní úroveň než v Čechách. Města jsou obrovská a je v nich plno bytovek, ale většina je hezky upravených a hodně nových. Viděli jsme i bytovku, kde měli všichni na balkonech krásné krby s centrálním komínem. Uprostřed měst mají silnice i několik kilometrů vydlážděné zámkovou dlažbou i s ornamenty. To vše místo asfaltu. Zmiňovaný Denzil je velké průmyslové město, kde dost smrdí smog a je zde i hodně prachu.
Vesnice jsou chudší a viděli jsme různou životní úroveň. Buď žijí v malých, starých, rozbitých domech nebo mají zase velké moderní baráky. Celkově ale moc vilek s bazény jako je u nás, tady není.
Každý mladý Turek a Turkyně mají moderní mobil, možná i celkově modernější značky než u nás. Pořád je také používají. Turci jsou slušní lidé, i když něco nabízejí, nejsou vlezlí a dají se odbýt. Jídla v restauracích jsou drahá jako u nás, ale alkohol je dražší, například láhev whisky stojí v obchodě cca 1200,- Kč!

21. 10. 2012

Ráno po snídani u venkovního bazénu (chléb, vajíčko natvrdo, olivy, okurka, sýr, med, marmeláda a čaj) jsme vyrazili na travertinová jezírka na zmiňovaném kopci. Po zaplacení vstupu se musí každý zout a bosky se jde stékající vodou až na vrchol kopce. Ze začátku byla voda studená, ale čím byl člověk výše, tím to bylo teplejší.
Na vrcholu kopce jsme se obuli a začali s prohlídkou vykopávek obrovského římského města. Vše bylo dost zachovalé. Třeba divadlo pojme až 12000 lidí. Byla dobře vidět pod původní dlažbou také tehdejší kanalizace a vodovod - vše asi dva tisíce let staré.
Také jsme prohlédli funkční lázně, kde se za příplatek mohl člověk vykoupat v jezírku s termální vodou, a na dně ležely původní staré antické sloupy.
Na zpáteční cestě jsme opět zutí prošli z kopce dolu. V místní pekárně jsme si koupili obrovskou chlebovou placku a vodu k obědu. Vyzvedli jsme si baťohy v našem hotelu a dolmušem jsme vyrazili zpět do města Denizli. Odtud nám v 14.30 jel autobus do Selčuku. Cesta trvala cca 4 hodiny a jeli jsme společností Kamil Koč. Autobus byl jako obvykle velmi moderní, seděli vždy 2 lidé, ulička a potom již jen jeden člověk, takže všude dostatek místa. V opěrkách byly opět televize a i zde měl každý internet.
V Selčuku jsme na druhý pokus na šli ubytování za 65TRY/oba/2noci. Levné, ale zatím nejhorší. Celkem špinavé, že jsme si i vybalili raději naše spacáky.
Šli jsme se podívat do města, kde v centru je starý a zachovalý aquadukt, který kdysi přiváděl vodu z kopců do města.
Dali jsme si polévku, která byla výborná, ale celkem drahá (7TRY/porce). V centru bylo mnoho restaurací, tak v jiné jsme si dali kebab (3TRY). Také jsme našli hospodu, kde točili výborné pivo EFES (5TRY). Každý jsme si dali jedno a dostali jsme k tomu i misku popcornů.
Celkově ceny podle knižního průvodce zde v Turecku moc nesedí, i když je kniha max. 3 roky stará, tak díky inflaci, která zde je, je vše o cca 30% dražší. Dnes nám nabízeli ubytování za 56 EUR na noc, ale abychom se vešli do našeho rozpočtu, museli jsme vzít špinavý, ale levný pokojík. Jedná se jen o dvě noci a chodíme se sem jen vyspat, tak se to dá vydržet.

22. 10. 2012

Ráno nás vzbudili děti, jelikož máme okna na školní hřiště a zdejší děti zde strašně řvou. Děti tam pobíhaly již od 7.15 hod., poté tam různě cvičily i po několika třídách najednou. Odpoledne na hřišti byla družina a maminky si děti vyzvedávaly až po 17.30 hodině. Děti v různých školách mají variabilně jednotné uniformy.
Šli jsme do centra a vyměnili jsme si nějaké peníze v bance. Potom jsme si zašli koupit něco k jídlu a já si koupil čerstvý chléb a Kamila banány. S sebou jsme si na oběd koupili pečivo, jogurt, marmeládu a tři litry vody. Vyrazili jsme pěšky do 3 km vzdáleného strarého římského města Efesu.
V půli cesty byl Artemidim chrám, kde z něj zbyl pouze jeden sloup z celkových 127 kusů! Když si to člověk představí, jak to musel být velký chrám, tak mu až mrazí. Svého času to byl největší chrám na světě, větší než v Athénách. Je uveden mezi sedmi divy starověkého světa.
Následně jsme došli do Efesu, kde bylo mnoho turistů z celého světa, ale díky tomu, jak je starověké město obrovské, tak se všichni turisti v něm rozprostřeli, že uvnitř to nevypadalo tak nacpaně. Původně bylo město u moře, ale během několika staletí se oblast zanesla bahnem a hodně vyschla, nyní je moře vzdálené až 7 km.
V Efesu bylo mnoho památek. Krásná byla Celsiova knihovna, která se hodně zachovala do současnosti. Impozantní byla i přístavní třída, která prý byla i svého času (4. století) osvícena 50. pouličními lampami. Byly zde vidět staré pánské latríny, fontány atd. Krásné je také divadlo, kde i v současnosti občas probíhají koncerty a je pro 25000 lidí. Celá prohlídka je krásná a zabere celý den.
Večer jsme zašli na večeři do centra Selčuku a také na oblíbené točené pivo s popcornem. K večeři jsme podle knižního průvodce našli hospůdku Ponad Pide Salon , kde prý pečou nejlepší pide na světě. Pide (turecká pizza) byla opravdu výborné. Kamila měla vegetariánské a já se sýrem a vajíčkem. Po večeři jsme podle průvodce hledali cukrárnu, kde dělají výbornou domácí zmrzlinu již několik generací. Nenašli jsme ji, tak snad zítra.
Několik slov ještě k popíjení čaje v Turecku. Čaj se pije všude a vždy, jen my jsme za 14 dní pobytu v Turecku vypili každý alespoň 50 čajů. Podává se v malých sklenkách a je hodně silný. Připravují ho tak, že nasypou do malé konvice hodně tohoto čaje a zalijí jej vařící vodou. Tento koncentrát pak již ředí s horkou vodou, půl na půl.

23. 10. 2012

Ráno jsme se ještě chvíli váleli v posteli, potom jsme dali kafíčko a poslední českou tatranku. Sbalili jsme baťohy a nechali jsme si je dole u paní domácí. Autobus nám jede večer, tak máme celý den čas.
První kam jsme šli, bylo vyhlášené Efeské museum. Bylo opravdu moc pěkné a bylo v něm spousta originálů nalezených právě v nedalekém antickém městě. Byla tam třeba soška Bůžka s velikým penisem. (Vše bylo v černé skříňce, a když to chtěl člověk vidět, tak musel zmáčknout knoflík a ono se mu to na 10 sekund rozsvítilo. Bylo to zhaslé, aby to prý nepobuřovalo muslimské ženy při prohlídce muzea.) Něco jako naše Věstonická Venuše, měli to skoro na všech pohledech.
Dále tam byla spousta krásných soch, chirurgické nástroje, podobné dnešním, šperky, přenesená omítka s výmalbou z jednoho domu. Byli jsme uchváceni a celkem jsme se vžili do doby, kde si někteří žili dost luxusně i na dnešní dobu.
Po museu jsme šli na hrad nad městem, ale dovnitř jsme nešli, pouze jsme se kochali výhledem na Selčuk. K obědu si Kamila dal rajskou polévku a já kebab a výborný Ayran což je pití v kelímku, které zde každý pije ke všemu. Jedná se o řídký kefír trochu osolený, je studený, tak krásně osvěží a i příjemný do žaludku.
Po obědě jsme vyrazili dolmušem 9 km do kopce do hor do Sirice. Jedná se o vesničku z 15. století, kterou založili propuštění řečtí otroci a aby se jim tam nestěhovali další lidé, tak jí takto nazvali. V překladu je to Ohavnost. V roce 1926 nařízením guvernéra se to ale přejmenovalo na Širince, což je v překladu Příjemnost. Bylo zde mnoho krámečků a také jsme ochutnali jejich specialitu, ovocné víno. Mají hodně druhů a dvě skupiny a to 8% a 12%. Ochutnali jsme granátové jablíčko a víno bylo hodně dobré.
Vrátili jsme se zpět dolmušem do Selčuku a jelikož byl ještě čas do odjezdu našeho nočního autobusu do Istanbulu, tak jsme vyrazili stopem do Panucaku, což je malá osada u moře cca sedm km od Selčuku. Zastavil nám mladý pár z Itálie, jenž cestoval vypůjčeným autem z Istanbulu také po Turecku a bydlí různě po kempech. V Panucalu byla obrovská písečná pláž a moře mělo tak 25°C. Smočili jsme si nohy, a jelikož se chystala bouřka, tak jsme vrátili stopem zpět do Selčuku.
Poprvé v Turecku jsme viděli pršet, ale vše po 30 minutách přešlo. Prozkoumávali jsme ve městě zbytky akvaduktu. Potom jsme zašli na večeři na kebab a ayran. Vyzvedli jsme si baťohy z našeho pensionu a šli na nedaleké autobusové nádraží. Autobus vyjížděl v 21.45 hodin, tak jsme si stihli ještě zahrát piškvorky.

24. 10. 2012

Po cca 10 hodinách jízdy jsme dorazili do Istanbulu. Kamila spala tak tvrdě, že si ani nevšimla, že jsme se tak 50 minut z toho pluli i na trajektu :-).
V Istanbulu nás vyhodili na hlavním nádraží (otogaru) a nás jiný autobus odveze zdarma do čtvrti Aksaray, kde je již metro. Tam nás také odvezli, zde jsme si za 3TRY/osobu koupili žeton na metro. Tato linka je v podstatě tramvaj, ale celé to mají zkombinované s metrem a říkají tomu trasa metra.
Jeli jsme několik stanic a vystoupili jsme na Sultanahmet. Zde jsme již uviděli dvě proslulé a veliké mešity Modrou a Chrám Boží moudrosti (Aya Sofya).
Zkusili jsme podle průvodce několik hotelů, ale všude chtěli za dvoulůžkový pokoj min. 60EUR za noc. Prý je ještě sezona. Asi po 40 minutách jsme našli: Sultan hostel na chodbě za 40 EUR/noc - super cena na Istanbul.
Ihned jsme dali sprchu a na dvě hodinky zalehli (cesta autobusem přes noc byla znát). Po spánku Kamila přeprala nutné věci na sebe na poslední dva dny naší cesty a vyrazili jsme ven.
První jsme zašli na jídlo, v postranní uličce jsme si dali výbornou polévku, chleba, vodu a čaj - to vše za 6TRY za oba! Ukázali nám i maminku, která to vše vařila. Potom jsme vyrazili přes Hipodrom, který je mezi oběma mešitami do Cisterna Basilica. Jedná se o podzemní nádrž na vodu postavenou v centru Istanbulu Justiniánem v roce 532. V dalších letech byla nádrž zanešena a úplně zapomenuta. Až v roce 1545 jí znovu objevili. Má 356 sloupů, je 65 metrů široká a 143m dlouhá. Vešlo se do ní 80000m3 vody. Dnes je tam tak 1/2m vody a plave zde spousta velikých kaprů. Celé je to krásně nasvícené a je zážitek to vidět.
Potom jsme šli do Modré mešity, která byla postavena 1603-1617 sultánem Ahmetem I. jako konkurence naproti stojící Aya Sofia. Modrá mešita je stále funkční a probíhají zde pravidelně modlitby. Mimo ně sem smí i turisté, ale zvláštním vchodem zutí a ženy musí být celé zahalené. Bylo to tam moc hezké, chvíli jsme poseděli a rozjímali.
Potom jsme se šli projít k Bosporské úžině a přes Galatský most. Na tomto mostě bylo zajímavé, jak zde postávalo několik desítek rybářů a chytali z něj ryby. Pod mostem bylo v celé jeho délce několik luxusních rybářských restaurací. Z mostu byl také vidět velký most spojující Evropu s Asií.
Z mostu jsme došli dále až ke Galatské věži, pod ní jsme si dali čaj (3TRY/kus) a šli jsme zpátky podél vody a přes park podél městských hradeb k našemu hostelu.
Večer jsme zašli na výborný kebab. Potom jsme poslali mailem zprávy domu a šli spát. Byl to náročný den, hodně jsme toho viděli.
Istanbul je sice muslimské, ale jinak evropské město. Je zde poměrně čisto, na každém kroku je funkční WC. Všude jsou také policajti, kteří neustále korzují a dohlížejí na dění.Ceny jsou zde také "evropské", chce-li člověk něco levnějšího, musí hledat restaurace pro místní atd.

25. 10. 2012

Ráno jsme zašli na snídani v našem hostelu. Byla klasika: houska, med, marmeláda, okurka, oliva, sýr a čaj.
Po snídani jsme se vyrazili poflakovat po Istanbulu. Chtěli jsme podle průvodce jít na trh do Velkého bazaru, ale jelikož měli svátek, tak bylo zavřeno. Koupili jsme v nějakém krámku malé dárky domu. Potom jsme zašli na oběd do nějaké staré hospody, kde měli fotky osobností, kdo zde také jedl. Dali jsme si hrachovou polévku, chleba a ayran, bylo to dobré.
Jelikož v mešitě Aya Sofia byla strašná fronta, zašli jsme znovu do Modré mešity, kde se nám líbilo a v tichosti tam 45min. poseděli. Cestou k moři jsme ještě navštívili malou zastrčenou mešitu, v obchůdku jsme nakoupili zbytek dárků a také jsme si koupili na pokoj do hotelu láhev vína za 20TRY. Vína stojí od 20 - 300TRY. Šli jsme si sednout na střechu našeho hostelu, kde jsme si dali kafíčko a lahvové pivo. Byl zde hezký výhled na Istanbul.
Večer jsme vyrazili do centra a zkusili jsme Mc Donald. Dali jsme si kuřecí hamburger, hranolky a CocaColu. Bylo to dobré, stejné jako všude na světě.
Potom jsme ještě brouzdali uličkami, zastavili jsme se u krásně osvícené fontány mezi oběma hlavními mešitami.
Na pokoji jsme dali sprchu a zmiňované víno. Značka byla Kavak a bylo suché a dobré. Byl to poslední večer - takže oslava :-).

26. 10. 2012

Ráno jsme si dali snídani, dobalili věci a dali si baťohy na recepci. Vyrazili jsme do centra a z nějakého záhadného důvodu nebyla u mešity Aya Sofia žádná fronta, jelikož jsme již neměli peníze na vstup, tak jsme si ve směnárně ještě něco vyměnili a šli jsme dovnitř. Prohlídka byla MOC zajímavá. Celá stavba je impozantní. Byla postavena roku 527-565 Justiniánem jako největší křesťanská stavba na světě. Až v roce 1453 z ní Mahmed Dobyvatel udělal mešitu. Z toho důvodu je to jediná mešita na světě, kde jsou obrázky obličejů (andělů atd.), jelikož mešity to nemají. V roce 1935 jí Ataturk prohlásil za museum a přestalo se v ní modlit a lidi chodili do Modré mešity. Zajímavé bylo, když jsme vyšli z Aya Sofia, tak tam byla opět šílená fronta, asi jsme se tam měli podívat. :-)
Potom jsme chtěli jet nakouknout do Velkého bazaru, ale dnes byl také svátek, tak bylo opět zavřeno. Nevadí, navštívili jsme jiný bazar a to stačí.
Naposledy jsme dali v našem hostelu poslední čaj a vyrazili tramvají a metrem na letiště.
Vše jsme stihli v pořádku a oba lety, jak do Curychu, tak do Prahy byly v pohodě. Pouze mně u krosny na letišti utrhli popruh, ale prý se to nevztahuje na reklamaci, tak si to nechám doma opravit.
Naše Tereza s jejím Jardou nás vyzvedli v 23.00 hodin na letišti a hodili nás domu.
Celý výlet byl skvělý!!
Trval 15 dní, projeli jsme v Turecku stopem a autobusem cca 2800km a viděli mnoho zajímavých věcí.
Máme asi 200 fotek a dvě hodiny videa. :-)
Moc se nám to líbilo.Ještě jeden krátký článek o tureckých lidech, z mého cyklu- Na zdraví:
TURECKO-LISTOPAD
Tento měsíc, jsem plná zážitků z naší cesty po Turecku. Jeli jsme sami s manželem, bez cestovní kanceláře. Nebyla to naše první cesta s batůžkem, což nám v mnohém pomohlo, ale přesto jsme si občas sáhli na dno svých sil.
Ujeli jsme celkem po Turecku asi 2800 km. Jezdili jsme převážně autobusem, občas stopem.
Vždy, když přijedu z nějaké cesty, vidím, že se mi posunulo vnímání této země a především lidí, kteří zde žijí. Zde se mi změnilo i vnímání náboženství, kterého se evropan možná i bojí- Islámu. Náboženství je víc než u nás, spojeno s běžným životem. Uvedu nějaké zážitky z naší cesty, týkající se především mezilidských vztahů.
Jako cestovatelé, jsme se museli dívat často do našeho průvodce a skoro pravidelně, aniž jsme o to žádali přišel nějaký kolemjdoucí a snažil se nám poradit. Turci se nebojí dát svůj čas a radu a dělají to rádi. Také cestovat stopem je zde snadné a bezpečné.
V rámci islámu, zde mají určitá pravidla, která my jsme pochopili až časem. Například žena nesmí sedět vedle cizího muže. Tím, že jsme si s Milanem vyměnili místenky v autobuse, jsme udělali malý poprask, kdy mladá žena- muslimka si odmítala sednout vedle Milana. Nejvíce zajímavé bylo, že to řešila ona a stevard, ale nás si jakoby nikdo nevšímal, i když jsme to způsobili. Přijde mi, že jsou velmi slušní vůči cizincům, což se nám stalo i jindy.
To jsme omylem zasedli stůl na autobusovém nádraží, kde měl sedět úředník a prodávat lístky. Protože to bylo večer, mysleli jsme si, že již neúřaduje a stůl je prázdný. Pán si, ale šel pro večeři. Nás nenapadlo, protože jsme si krátili čas hraním piškvorků, že ten pán co sedí na vedlejší lavičce je onen úředník a čeká až si bude moci sníst přinesenou večeři u svého stolu. Opět nic nám neřekl, jen trpělivě čekal, až nám to dojde. Když nám to fakt docvaklo a odcházeli jsme, ještě se s námi vesele loučil.
Také jsme si všimli, jak jiným způsobem vnímají rodinu. To, že muž jde na ulici s ženou v šátku, neznamená nic víc, než že přijmuli nějaká pravidla. Hlavní čeho bych si všimla je, že se muž snaží zabezpečit svoji rodinu. V rodině totiž vládne žena, ano venku chodí v šátku, ale to je jen utvrzení, že patří tomu muži, který jak jsem měla pocit pro ní a děti udělá všechno.
Ženy mi přišly dost sebevědomé s pocitem, že rodina je to nejdůležitější.
Životní úroveň v Turecku, především ve městech řekla bych je na trochu nižší úrovni, nebo stejná jako u nás, ale pocit že by si lidé nějak stěžovali zde nebyl.
Takže mé vnímání těchto opravdu milých lidí, je poopravené. Takovéto je to ,,jen" Turek u mě opravdu neplatí!