.


UKRAJINA 3.7.- 17. 7. 2007
Měna: 1 HR (hrivna) = 4 Kč
Čas: posun + 1 hod.
Účastníci: Kamila a Milan 

Pro rok 2007 jsme si vybrali cestu s krosnami, na Ukrajinu.
Po předchozím zakoupení knihy- průvodce Ukrajinou a autobusové jízdenky Praha-Kyjev, jsme cestu začali 3.7.2007


3. 7 .2007
Ráno nás dcera Tereza odvezla autem z našeho domečku na Ohrazenici do Hořovic na vlakové nádraží. Zde jsme v 7.00 vyjeli vlakem směr Praha hl. nádraží.
V Praze jsme se přesunuli na autobusové nádraží Florenc odkud jsme v 11.00 vyjeli autobusem do Kyjeva. Spoj byl přes Polsko na Ukrajinu (cena jízdenky 1700 Kč/ osobu - délka 24 hodin). Celou cestu nám v autobuse pouštěli americké filmy s ukrajinským překladem - hrůza.
Dlouho jsme čekali na hranicích, připomínalo nám to totalitní přejezdy hranic. Uvědomili jsme si, jak to dnes máme jednoduché, když jsme v Unii.


4. 7. 2007
Do Kyjeva jsme přijeli v 11.00 hodin. Posunuli jsme si hodinky o hodinu napřed (místní čas) a šli jsme hledat spojení dál na poloostrov Krym.
Měli jsme štěstí, sehnali jsme vlak s odjezdem za 50 minut. Byl to vlak tzv."kupenyj"- čtyři lůžka v každém kupé. O každý vagon se staraly dvě ženy v uniformách. Vyfasovali jsme čisté povlečení, ručníky atd. vše zavařené v igelitu. V každém vagoně byl starý samovor na čaj pod kterým se topilo dřevem.
V kupé s námi cestovala ukrajinka s 10-letým synem. Velkou část jízdy (než vystoupila) stále něco vykládala - my jsme přitom nenápadně pospávali. Ani jí nevadilo, že jí moc nerozumíme, stále mluvila o rodině, politice, práci atd atd. Ukrajinský jazyk je podobný ruskému, který jsme si trochu pamatovali ze školy, ale není stejný.
Také jsme si objednali ze samovaru čaj (1HR). Když upovídaná paní vystoupila, tak jsme tvrdě usnuli.

5. 7. 2007
Na Krym do města Simferopol jsme dorazili ráno v 4.15 hod. Dali jsme si krosny do úschovny a vyrazili jsme do města. Prošli jsme město až k velikému trhu a tam jsme posnídali výborné sladké pečivo.
Prohlédli jsme si krásnou mešitu Kepir Džami z roku 1502. Zde jsme také koupili svíčku, kterou jsme tam zapálili - abychom byli všichni zdraví. Vnitřek kostela je úplně jiný než jsme zvyklí. Místo oltáře jsou jen nějaké obrázky svatých na stěnách a uprostřed místnosti neustále vyprávěl (předčítal) nějaký duchovní různé modlitby. Byla tam silná a příjemná energie. Musela jsem si vzít v kostele na hlavu šátek, bez něj by mi tam nepustili.
Vrátili jsme se na nádraží, kde jsme zakoupili jízdenku dále, do Bachčisaraje. Čekání na vlak jsme si zpříjemnili obědem.
Do Bachčisaraje jsme dorazili po hodině jízdy v 13.00. Cestou ve vlaku nám krásně hráli dva houslisti - byl to hezký zážitek.
Na nádraží nás ihned odchytla babička s nabídkou ubytování v jejím domě. Vedla nás přes celé městečko a ukázala předělanou garáž na ubytování pro cca.7 lidí. Celé jsme to měli pro sebe. Sprcha a suchý záchod byly na zahradě v přístavku. Cena byla 25 HR/ den/ 2 lidi.
Dali jsme si sprchu a vyrazili přes velkou skálu do Chánova paláce. Bylo to opravdu náročné, přelézt tak velkou horu, nahoře to velmi foukalo. Naše paní domácí si asi myslela, že jsme horolezci, tak nám poradila tuto náročnou stezku. Nakonec jsme zjistili, že až k chrámu se dá dojet za 1 HR !!
Prošli jsme celou prohlídkou Chánova paláce a mašrutkou ( Místní způsob dopravy: mikrobus, kde se platí po nastoupení a usednutí na místo tak, že se pošlou peníze přes ostatní spolucestující k řidiči a ten stejným způsobem vrátí zpět drobné. Staví se na zamávání.) jsme se vrátili zpět do Bachčisaraje.
Zde jsme si v hospodě dali večeři, zajímavostí je, že v těchto hospodách nemají záchody jen umyvadlo na umytí rukou. Kam chodí nevíme - asi za hospodu.
V 19.00 jsme dorazili utahaní (celý den bylo okolo 40°C) do našeho bydlení a ihned usnuli.

6. 7. 2007
Probudili jsme se v 8.00 hodin. Vyrazili jsme do místního obchůdku ( prodej přes pult ), kde jsme zakoupili výborný medovník a kefír. Vše jsme posnídali na lavičce před tímto konzumem.
Potom jsme mávli na mašrutku a tou jsme dojeli před Bachčisarajský klášter svatého Nanebevzetí. Jedná se o kostelík postavený uvnitř jeskyně.
Před schody do kostelíku se nás ujala babička ze skupiny, která zde byla také na návštěvě. Moc se jí líbily připínací nohavice ke kalhotám, které si Milan nandaval. ( Již jsme dodržovali jejich pravidla, jak chodit oblékaní do svatyň. ) Babička nám poradila, že si máme u stánku koupit mastičku na všechny neduhy.
Potom nás její skupina vzala do kostelíku, kde nám domluvili prohlídku i té části, kam veřejnost nesmí. Nakonec jsme vešli s místním popem i na balkon, který je normálně uzavřen a tam nám vyprávěl o historii chrámu. Před kostelíkem jsme se vyfotili s babiččinou skupinou i s popem.
Zakoupili jsme si "svatou vodu", v petce 1,5 litru, která se nám za několik hodin hodila na pití a vyrazili na Čufut-Kale, židovské skalní město. Po prohlídce jsme si dali výborný černý čaj ve stylové čajovně.
Zde jsme se také rozhodli, že podnikneme výpravu dále na Tape-Karmen, hrad na vrcholu.
Nechali jsme se vypustit zadní branou skalního města a podle průvodce Ukrajinou jsme šli dále lesem. Jelikož cesta nebyla vůbec značená, několikrát jsme zabloudili. Když jsme již začali mít strach, že do světla se nedostaneme mezi civilizaci, potkali jsme nejprve starého vojáka, jak na opuštěné louce cvičil tai či a ten nám poradil, kudy jít dál. Mezitím začalo pršet a abychom si zachovali suché oblečení, šli jsme jen ve spodním prádle. Nakonec jsme došli v hlubokém lese na křižovatku a to jsme opravdu byli v koncích. Mohli jsme se sice vrátit stejnou cestou, ale brána, kterou jsme přišli by byla již určitě zavřená a do tmy by jsme to nezvládli. Nakonec jsme se vydali jedním náhodným směrem, ale po čase se cesta začala zužovat, až zmizela, všude jen křoví. V tu chvíli jsme za křovím uviděli kluka s holkou, jak si staví stan. Na takovém místě by jsme to nečekali! Dodnes nevíme zda to byli lidé nebo andělé, kteří nám poradili, jak z lesa ven.
Po velkém výstupu na Tepe-Kermen, kde byl krásný výhled, jsme dole uviděli vesničku. Tam jsme také došli.
Zde jsme si stopli kluka s žigulíkem, co nás vzal zpět do Bachčisaraje. I přesto, že auto bylo strašně zrezlé, byla vidět silnice pod námi, kluk byl příjemný a hodný. Protože už byla tma byli jsme za tento odvoz šťastní.
V Bachčisaraji jsme v hospůdce dali večeři a jelikož mají malé porce, tak každý snědl dvě.

7. 7. 2007
Ráno jsme vyrazili ještě před 8.00 na nádraží. Cestou jsme koupili na snídani kefír, chléb a tvrdý sýr. Jeli jsme vlakem do Sevastopolu. Ve vlaku jsme se nasnídali.
Zde jsme si prošli celé město. Byli jsme také na Panorama bitvy o Sevastopol 6.6.1855. Byl to zážitek,vše je krásně precizně udělané, několikrát větší než v Praze. Dále jsme ještě prolezli střílny, okoukli vystavené děla, vše co souviselo s bitvou.
Potom jsme se přesunuli starým trolejbusem "Škoda" za 75 kopějek / osobu na náměstí Nachimova.
Nachimov byl admirál, který uchránil město tak, že v nejužším místě na moři před městem dal potopit své lodě a tak vytvořil barikádu, přes kterou se protivník nedostal k městu.
Na náměstí si Milan koupil ukrajinskou specialitu "Kvas". Prodává se z cisterny na chodníku přímo do plastových kelímků. Je to prý zkvašený chléb. Je to chlazené a celkem to osvěží, chutná to jako něco mezi pivem a burčákem. Z náměstí jsme se vydali k moři, kde se konalo několik svateb. Celkově je město Sevastopol dost vojenské a stále vzpomínají na vyhranou druhou světovou válku. Pionýři se střídají u památníků, kde drží slavnostní stráže.
Na nábřeží jsme poseděli v zahradní restauraci a vyrazili jsme na vlak. Vlakem jsme dojeli až do vesnice Mekenzievy hory. Zde jsme přesedli na autobus, který nás vzal až k moři, kde jsou zajímavé pláže na koupání.
Koupání bylo díky velkým vlnám bez plavání, ale přesto nás to osvěžilo. Zpátky jsme se autobusem a potom vlakem vrátili do Bachčisaraje.
Bylo velké teplo, takže jsem využil velké nabídky piv a nějaké jsem ochutnal. Pozorovali jsme mládež, ta když jde na pivo, tak ho pijí brčkem.
Celkově mladí chodí "naparáděni", ale je to ta jejich móda. Podobně jako chodí Ukrajinci tady u nás. Kluci nosí tesilky, bílé košile, bundy adidas z trhu, igelitové tašky atd. Holky nosí boty s vysokými podpadky a různě zdobené a blýskavé šatky. Další poznatek je, že kluk vždy nese holce kabelku.
V Bachčisaraji jsme objevili novou restauraci, kam jsme zašli na večeři a dali si výborný šašlik s kuřecím masem a zeleninový salát. Večer nám paní domácí ohřála vodu na sprchování. Ohřívají jí elektrickým kabelem vhozeným do sudu s vodou. Je to rychlé.

8. 7. 2007
Ráno jsme zakoupili v našem konzumu kefír, teplý žitný chléb a sýr a vyrazili 40 let starým autobusem do vesnice Sokolonoe a dále pěšky cca. 6 km ke vstupu na Velký vodopád. Cestou jsme odmítli nabídku na taxi za 20HR. Bylo pěkné vedro, ale úspěšně jsme došli až k vodopádům. Před vstupem do lesa seděl na židli člověk v uniformě a vybíral vstupné. Jelikož bylo málo vody byly vodopády prý poloviční, tedy nic moc.
Proto jsme vyrazili dále Velkým kaňonem Krym až k Vaně mladosti. Což byla krásná, asi tři km dlouhá procházka.
Vana mladosti, je přírodní tůňka na potoku s velkou hloubkou a s vodou tak 7°C studenou. Podle pověsti, ten kdo do ní skočí a celý se ponoří, tak bude do smrti mladý. Milan se ponořil dvakrát i za Kamilu, která ho nazvala bláznem a ponor odmítla. Voda byla jako břitva a na rozpálené tělo ze 40°C vzduchu to byl dobrý šok.
Stejnou cestou jsme se vydali zpět a opět jsme odolali nahaněčům z taxíku a celou cestu došli až do vesnice po svých.
Po chvilce přijel autobus, který nás odvezl zpět do Bachčisaraje. Tam jsme na autobusovém nádraží stopli mašrutku a dojeli před Chánův chrám. Tam jsme zašli do tatarské restaurace Kjavé Chané Gulfidau, kterou doporučovali v cestovatelské knize. Zde byli překvapení, že se o nich v knize píše. Kniha nelhala a měli jsme výborné jídlo. Jako příloha byla bramborová kaše s příchutí rozemletých vlašských ořechů, a navrch zákusek Balakava.
Vrátili jsme se zpět mašrutkou do našeho bejváčku. Všechny naše věci jsme pobalili a ráno vyrážíme dál na Jaltu. Zaplatili jsme za všechny 4 noci (celkem 100 HR). Super cena.

9. 7. 2007
Ráno jsme se rozloučili s bábuškou a děduškou a vyrazili jsme na autobusové nádraží.
Cestou jsme posnídali kefír, medovník a velký zákusek.
Na vesnicích není velký výběr co koupit v obchůdku. Mají asi dva druhy sýrů, kefír, pečivo, mnoho druhů piv a všude medovník a podobné zákusky.
Malá nabídka je asi tím, že jak jsou lidé chudí, tak si vše pěstují. Je zde pravidlem, že kdo má zahradu, tak nemá ani kousek volné trávy. Nemohli pochopit, že máme doma zahradu, kde jsou květiny jen pro ozdobu a neprodáváme je. O volné trávě, jsme se ani nezmiňovali.
Na nádraží jsme zakoupili lístek na autobus. Cesta do Jalty trvala hodinu a půl.
Jalta je strašně přecpané město. Je zde velký problém najít ubytování. Vše se pohybuje okolo 50 USD/noc, což je pro nás moc. Je to tím, že se zde rekreují bohatí Ukrajinci a tisíce Rusů.
Zakoupili jsme lístky na trolejbus a vydali jsme se do další vesničky za Jaltou, kde by to mohlo být lepší najít ubytování. Jeli jsme starým trolejbusem. Jedná se o nejdelší trasu na světě. Spojuje prakticky několik přímořských měst na Krymu. Výhodou je, že je to velmi levné, ale staví to na každém rohu takže velmi, velmi pomalé.
Dojeli jsme tedy až do Gurzufu, což byla stará rybářská vesnice. Zde jsem po několika naběhaných kilometrech sehnal ubytování. Stálo 6 USD / noc, což byla super cena.
Ale, museli jsme mít dva pokoje, protože byly tak malé, že v jednom jsme měli položené krosny a v druhém byla velká postel. Uprostřed této místnosti rostl skrz střechu strom. Zvláštností bylo, že kmen tohoto stromu byl potapetován a byl na něm přidělán vypínač k lustru - no děs!
Odpoledne jsme vyrazili na místní pláž. Pláže jsou zde všechny placené ( 3HR / osobu / den ). Jsou velmi přecpané. Mají zde i tzv. pláže "na stojáka", kde lidé v plavkách jen stojí a diskutují, na položení deky a na lehnutí není nikde místo. Voda byla plná malých slizkých medůzek.
Nakonec jsme zašli na výbornou večeři. Dali jsme si kuřecí šarmu (gyros). Po romantické procházce po promenádě jsme se vrátili do našeho "luxusního" apartmánu.

10. 7. 2007
Ráno jsme vyrazili mašrutkou do Jalty. Cestou jsme posnídali obvyklý výborný kefír.
V Jaltě jsme našli další mašrutku až k stanici lanovky na horu Aj-Petri. Což je nejvyšší vrchol Krymu 1234m. Po vystání obrovské fronty jsme se vyvezli až na vrchol. Byl tam krásný výhled na Černé moře. Zpátky dolu jsme se opět vrátili lanovkou.
Pokračovali jsme mašrutkou na Vlaštovčí hnízdo. Což je malý zámeček postavený na skále nad mořem. Vypadá jak z pohádky od Disneho. Prý ho vystavil bohatý továrník pro svou milenku. Nyní je v něm luxusní restaurace, ale okolo je krásný výhled na moře.
Dále jsme pokračovali mašrutkou k paláci Livadia, kde 1945 podepsal Stalin, Churchill a Roosevelt Jaltskou dohodu. Zde jsme se také potkali s prvními Čechy, parta studentů. Z paláce jsme se rozhodli jít pěšky podél moře, do centra Jalty.
Šli jsme skrz lesík směrem k moři, kde jsme se také ptali na cestu, jak dál. Ptali jsme se také paní u altánku v parku a ona nám řekla, ať u ní sjedeme výtahem přímo k moři. Potom jsme zjistili, že v altánku byl vstup do výtahu. Sjeli jsme dolu, kde po otevření dveří výtahu nás čekala dlouhá mramorová chodba s vyustěním u moře. Měli to dobře vymyšlené v tom SSSR.
Po třech km jsme došli na hlavní promenádu směřující do centra Jalty. Zde jsme se také vyfotili u veliké sochy Lenina. Je jich zde stále hodně. Zajímavé bylo, že socha byla hned vedle velkého McDonalds.
Poblíž sochy jsme také navštívili průvodcem doporučovanou restauraci, stále fungující jako v dobách socialismu. Jmenovala se Siren. Interiér byl opravdu jako dříve, igelitové ubrusy, nástěnky, umělé květiny atd. Dal jsem si výborný boršč s chlebem a Kamila zeleninový salát a to vše za 6 HR!!
Po 2 km chůze jsme došli až k autobusovému nádraží, odkud jsme mašrutkou jeli zpět do vesničky Gurzuf, kde jsme měli naše ubytování se stromem.

11. 7. 2007 Dnes jsme se ráno zabalili a opustili naší "Vietnamskou chýši".
Vyrazili jsme mašrutkou přes město Sudak, do přímořského města Koktobel. Cestou jsme posnídali obvyklý kefír, tentokrát ovocný.
Do Sudaku jsme dorazili před polednem. Na autobusovém nádraží jsme zakoupili lístky dále do Koktobelu.
Měli jsme tři hodiny čas, tak jsme vyrazili mašrutkou do staré pevnosti za městem Sudak. Cesta nebyla dlouhá asi tak pět km, ale byla celkem zajímavá. Mašrutka byl starý Ford Tranzit, kde nás po přepočítání celkem jelo 26 lidí!!!
Pevnost byla krásná, veliká. Hradby připomínaly čínskou zeď. Po prohlídce jsme se vrátili zpět na autobusové nádraží, odkud jsme pokračovali mašrutkou do Koktobelu. Tato mašrutka byla naopak luxusní. Měla i plasmovou televizi. Během cesty jsme shlédli 3x Jen počkej zajíci a další zajímavosti.
Po cestě plné zatáček nad mořem jsme dorazili do Koktobelu. Po hodině hledání jsme našli ubytování u sympatické babičky za 40 USD / 3 noci - výborná cena.
Dali jsme si osvěžující sprchu a vyrazili jsme ohlédnout pláž a centrum městečka. Krásné městečko, kde dle průvodce Ukrajinou, ze záhadného důvodu nedorazila socialistická výstavba panelových domů a velkých kulturních paláců. Již za socialismu, sem prý jezdívali mladí ve stylu hipies. Na konci pláže je zde stále velký nudistický kemp. Všude jsou nějací umělci, hudebníci... Atmosféra naprosto uvolněná. Mnoho tatarských hospůdek, paráda.
Jelikož dnes má Milan 41. narozeniny, tak večer jsme vyrazili na večeři do přímořské restaurace a cestou zpět jsme si na pokoj koupili ukrajinské výborné šampaňské.

12. 7. 2007
Dnes byl první odpočinkový den. Ráno jsme cestou na pláž zakoupili snídani (ovocné kefíry). Na pláži jsme vše spokojeně spořádali. Pláže i zde jsou hodně nacpané lidmi.
Přes poledne jsme šli raději do našeho bejváčku, protože bylo dost vedro. Cestou jsme si dali v restauraci čebureki (něco jako langoše) se sýrem. Po obědě a po vydatném spánku jsme vyrazili opět na pláž, tentokrát na vzdálenou nudistickou. Zde bylo již méně lidí a i lepší koupání.
Večer jsme cestou zpět nakoupili večeři a vše před naším domečkem při západu slunce snědli a vypili. Ještě v 21.30 bylo 28°C. Od 21.00 hodin je již tma. Byl to pohodový odpočinkový den.

13. 7. 2007Ráno jsme si naplánovali výlet do nedalekého městečka Feodesie.
Cestou na autobusové nádraží jsme zakoupili obvyklý kefír a paklanu (již dlouho doma nemusím štrúdl).
Po půl hodině jízdy jsme dorazili na autobusové nádraží ve Feodesii.
Hlavní promenádou podél moře jsme došli až k domu malíře I.K. Aivazovského. Vstup byl celkem 21HR / osobu, ale stálo to za to. Krásné veliké obrazy. Zakoupili jsme si reprodukci asi jeho nejhezčího obrazu - Uprostřed vln. Sám malíř měl zajímavý život, na svých obrazech zbohatl ještě zaživa a proto do toho města dost investoval. Postavil zde i svojí galerii a pomohl s výstavbou železnice.
Zpět po promenádě jsme došli k autobusovému nádraží. Všude zde, ale i v jiných městech, stojí na chodníku člověk a má zde osobní váhu a za malý poplatek se můžete zvážit. Stojí to 1 HR. Také zajímavý poznatek, že lidé moc nenosí hodinky, stále se nás někdo ptal kolik je hodin.
Autobusem zpět jsme dorazili do našeho domečku. Bavili jsme se s naší paní domácí, která říkala, že zde důchodci mají hodně těžký život, prý mají v průměru 200 HR / měsíčně. Tak si musí různě přivydělávat. Proto třeba stojí na chodníku s těmi osobními váhami, proto pronajímají turistům své pokojíky atd.
Většina ubytování co jsme byli, tak měla sprchu a záchod (turecký) vždy na zahradě. Venku mají i umyvadlo, kde se myjí. Nevíme, jak to tady funguje v zimě.

14. 7. 2007
Dnes jsme vstávali brzy, zabalili jsme bágly a rozloučili jsme se.
Autobusem jsme jeli dvě hodiny do Simferopolu až na hlavní vlakové nádraží. Zde jsme koupili jídlo a pití na cestu vlakem. Cesta bude trvat 16 hodin. Po kafíčku v restauraci, jsme vyrazili již směr Kyjev.
Ve vlaku jsme opět vyfasovali v igelitu zavařené povlečení, ručníky a i kapesníky. Tentokrát jedeme ve vlaku tzv. Plackarta. Což je průchozí vagon v kterém je vždy sektor dvě lůžka dole, dvě lůžka nahoře a v uličce ještě dvě lůžka nad sebou. Nejlepší jsou spodní lůžka, protože pod nimi je ještě místo na baťohy, které jsou tím chráněny, když se spí. Tento typ vagonů je levnější než kupé.

15. 7. 2007
Dnes nás ve vlaku vzbudila průvodčí již v 3.45 hod! Předali jsme povlečení a v 4.30 hodin jsme již vystupovali v Kyjevě na nádraží.
Dali jsme si batohy do úschovny. Měli tam automaty na žetony za 6 HR / batoh.
Vyrazili jsme pěšky z nádraží směrem do centra. Cestou jsme dali ovocný kefír a jako bonus v McDonaldu ovocnou taštičku. Také jsme využili této mezinárodní firmy ke krásnému uvolnění na záchodové míse. Po dvou týdnech tureckého posedu to byl zážitek. Aby se vám zde otevřeli dveře na záchod, museli jste si zde něco koupit a na účtence byl kód, který jste namačkali na dveře záchodu.
Potom jsme došli na náměstí Nezávislosti, kde je z roku 2001 postaven monument, zlatobílý pilíř.
Dále jsme došli k obrovskému titanovému oblouku, pod nímž stála socha dvou bratrů-Ukrajiny a Ruska. Jelikož se zde hádají zda sochu zbourat nebo ne, tak před ní alespoň postavili kolotoče a střelnice.
Další cesta byla k soše knížete Vladimíra, který drží kříž a kouká dolu na řeku Dněpr. Prý tím, že lidi "nahnal" do řeky, z nich udělal křesťany. Ale spíš to byla politická záležitost, potřeboval se zapojit do Evropy a bez křesťanství by to nešlo. Ale tato víra se zde drží stále pevně.
Další zastávkou byl klášter svatého Michajila. Krásný, z roku 2001 postavený kostel. Jelikož byla neděle, bylo uvnitř plno lidí. Zapálili jsme uvnitř svíčku za celou naší rodinu.
Lanovkou jsme sjeli dolu k břehům Dněpru. Potom jsme pokračovali metrem (podobné jako v Praze).
Dále jsme přestoupili na autobus a dojeli jsme ke Kyjevsko-Pečerské Lavre. Jedná se o velký objekt plný různých kostelů (některé úplně nové). Byla v nich krásná atmosféra, mnoho energie. Je zde také jedna velká zvláštnost a to podzemí.
Malým trochu utajeným vchodem jsme se dostali do podzemí, kde bylo mnoho jeskyní a chodbiček s velkým množstvím ostatků mnichů, kteří zde žili. Každý člověk měl zapálenou svíci, jinak se nesvítilo a pomalým krokem se posouval v nekonečné frontě věřících. Ti každou rakev líbali a modlili se k ní.
Jelikož bylo po poledni, dali jsme si svačinku a vyrazili jsme na nedaleký vrch s obrovskou sochou Matka národa. Celá socha je z titanu a je obrovská. V ruce má meč a v jeho držadle je rozhledna. Celou sochou vede výtah. Pod sochou je obrovské muzeum. Výtah prý již několik let nefunguje. Sochu nechal prý postavit Brežněv, jako vzor měl americkou sochu svobody. Všude kolem sochy jsou vystavená bojová vozidla, sochy dělníků a všude hrají hodně nahlas vojenské válečné písně. Je to ohromný prostor v blízkosti předchozích kostelů. Mezi válečnou hudbou jsou zde slyšet kostelní zvony. Nezapomenutelný zážitek!
Nakonec jsme se vrátili zpět na vlakové nádraží, kde jsme po chvíle shánění našli babičku (mají cedulky na krku s nabídkou ubytování), která nám nabídla ubytování kousek od nádraží. Bylo za 100 HR. Normální cena ubytování v soukromí v Kyjevě je tak 300 HR.
Paní nám na přivítanou dala buchtu s meruňkami. Měla dvoupokojový byt ve starém činžovním domě. Spolu s ní tam žilo asi 14 koček. Prý je zachraňuje na ulici a stará se o ně.
Byl večer, tak jsme ještě vyrazili do centra. Bylo zajímavé, že na hlavní třídě byl zákaz vjezdu a všude chodili lidé mezi různými potulnými umělci a muzikanty.
Dle našeho průvodce jsme našli slavné rychlé občerstvení, kde prodávali jako za socialismu perepičku, což byl párek v těstě usmažený ve fritéze, Milan to samozřejmě ochutnal. Bylo to dost dobré.
Zde ve městě Kyjev je hodně vidět dva druhy lidí. Jedni jsou hodně bohatí, tolik velikých terénních aut není vidět ani v Praze a na druhé straně je zde většina hodně chudých lidí.
Po celou naší cestu se k nám všichni chovali přátelsky.
Náš výlet skončil, ráno nám v devět hodin jel autobus zpět domu. Cesta trvala 25 hodin. Jelikož bylo vedro, autobus nebyl moc pohodlný a nefungovala klimatizace, bylo to celkem únavné. Vše jsme ale přežili a již se těšíme na další výlety.