Maroko deník 2010

MAROKO 10.2.- 23.2. 2010

Účastníci: Kamila a Milan Polákovi, Jana Zderadičková, Pavel Paleček
Měna: 1 DH (dirham) = 2,30 Kč
Čas: posun - 1 hod.

Pro letošek jsme vybrali cestu s krosnami do Maroka. K naší staré sestavě přibyl nový člen, přítel Jany, Pavel Paleček.
Letenky jsme zakoupili jako obvykle přes www.pelikan.cz s odletem z Mnichova, přes Madrid do Casablanky.

10. 2. 2010

Odlet je jako loni z Mnichova, kde necháme na parkovišti auto. Vyrážíme již ve tři hodiny ráno, Jany autem z Ohrazenice. Ještě jsme se museli vrátit Pavlovi pro zapomenutou kšiltovku u nováčka expedice se to omlouvá.

Do Mnichova jsme dorazili v šest hodin. Celou cestu bylo všude hodně sněhu a zima -8°C.
Po odbavení jsme ještě na letišti posnídali. Všichni jsme měli štrúdl upečený od naší dcery Elišky. Let do Madridu byl v pohodě. Letěli jsme s Iberií.
Jelikož to byla levná letenka, nedostali jsme tam nic k jídlu ani k pití. V Madridu jsme měli necelé dvě hodiny na přestup. Jelikož jsou zde terminály propojeny podzemní rychlodráhou, vše jsme v pohodě stihli.
Další let byl již kratší asi hodinu a půl. Odpoledne jsme přistály do pěti milionové Casablanky. Posunuli jsme si o hodinu zpět hodinky a vyrazili.
V podzemí letiště je stanice vlaku, kde jsme si zakoupili lístky do města Fes. S tím, že využijeme čas, co ten den ještě máme a přesuneme se o město dál. Casablanku si necháme až nakonec našeho pobytu.
Vyrazili jsme vlakem asi 30 km do centra Casablanky, kde jsme přestoupili na jiný vlak, který pokračoval do města Fes. Po čtyřech hodinách jízdy jsme dorazili do Fesu. Ve vlaku jsme dojedli naší zásobu řízků z domova, tak cesta utekla hezky.
Město Fes má okolo 1,3 mil. obyvatel a je zde jedna z nejstarších medin na světě.
Vzali jsme si taxíka za 50 DH ( 1 DH- 2,30 Kč) a nechali jsme se odvést do staré mediny. Zde jsme podle knihy průvodce našli doporučovaný hotel. Hotel se nacházel ihned po vstupu velkou branou, v medině. Jmenoval se Mauritania.
Měli jsme dvoulůžkový pokoj za 120 DH/ noc. Sprcha s teplou vodou byla na chodbě, záchod také. V pokoji byly pouze dvě široké postele, věšák, umyvadlo a malé okno do schodiště dalšího hotelu. Celkově pokoj připomínal celu - dlaždice na zemi a stěny vymalovány latexem, na stěnách bylo zabito několik krvavých komárů.

11. 2. 2010

Dnes jsme se vzbudili až po půl deváté. Chvíli jsme se povalovali a po hodině jsme se vydali na terasu hotelu posnídat kafíčko a zbylé svačiny z domova.
Po snídani jsme vyrazili do staré mediny. Je zde prý 9500 uliček. Po procházení medinou se člověk dostane do doby před 100- 150 lety. Jsou zde uličky obsazené pouze řezníky, dále jsou pouze zámečníci, dále ševci a tak to pokračuje dál a dál. Po poledni jsme dali v hospůdce kafe a Milan zkusil první jídlo - marockou polévku s chlebem. Byla celkem dobrá. Dále jsme pokračovali v prohlídce mediny.
Podle plánku jsme našli část mediny, kde se vydělávají a barví kůže, z kterých se zde také šijí výrobky (bundy, tašky, boty atd.). Město Fes je vyhlášené výbornou kvalitou kožených věcí. Jeden obchodník nás vzal na střechu svého domu, z které jsme mohli krásně vidět přes tisíc let staré kamenné kádě kde, se kůže barví. Všude bylo hodně smradu. Proti tomu zde dávají turistům větvičku máty, kterou si člověk drží před nosem. Obchodník nám ochotně popsal celý postup barvení. Všechny barvy jsou přírodní, je to celkem těžká práce. Dělníci si vydělají prý 7 EUR/ den. Po exkurzi jsme museli jako protislužbu absolvovat prohlídku jeho obchodu, kde nás přemlouval ke koupi nějakého svého zboží. Nic jsme nakonec nekoupili, jelikož jsme na začátku své cesty a museli by jsme to tahat na zádech.
Dále jsme navštívili v jedné uličce truhláře, který nám ukázal jak dělá své výrobky z cedrového dřeva. Potom jsme vyšli ven z mediny a šli jsme se podívat na nedaleké autobusové nádraží, kde jsme si koupili lístek na autobus na druhý den a to do pouště do města Risani. Jízdenky jsme koupili u státní autobusové společnosti CTM. Mají jízdenky asi o třetinu dražší než soukromé společnosti, ale mají autobusy velmi kvalitní (něco jako u nás Student agency). Pojedeme druhý den v půl deváté večer a cesta má trvat devět hodin. Lístek stál 145 DH na osobu+ 5 DH za baťoh.
Večer jsme šli na večeři na střechu třípatrové vyhlášené ( v knize chválené) restaurace proti našemu hotelu. Dali jsme si s Kamilou tajin s kuřecím masem. Je to marocká specialita, kde v hliněné nádobě s poklopem se peče na žhavých uhlíkách kuřecí nebo skopové maso s velkým množstvím zeleniny (prý 7 druhů). Jí se to s výbornými plackami. Jana s Pavlem si dali kebab (maso na jehle) s hranolkama a s rýží. K pití jsme si dali "berberskou whisky" což je silný mátový nebo zelený čaj, silně slazený. Večeře stála na osobu 40 DH+ 7 DH čaj. Po večeři jsme se šli ještě projít a nakonec jsme skončili na terase našeho hotelu, kde jsme pozorovali noční ruch v medině.

12. 2. 2010

Ráno jsme vstali po 8.00 hodině. Dali jsme si na terase kafíčko, tatranku a marockou placku. Potom jsme si zabalili baťohy. Mysleli jsme si, že nám nechají krosnyv hoteku, ale to odmítli, tak jsme si je nechali v úschovně za 3 DH/ krosnu.
Potom jsme vyrazili za město, na staré hradby a dál na zříceninu. Všude pod hradbami bylo vidět jak, suší obarvené kůže, byly jich tam stovky. Vždy jich část přivezli na oslovi, rozložili a usušené iteli hospody, že si u něj dáme večeři. Dali jsme si za 70 DH/ osobu menu, které se skládalo z: polévka, chleba s pálivou omáčkou a olivami, kebab s harnolkama a s rýží (Kamila měla kuře a kuskus) a nakonec dezert - pomeranč s banánem zasypaný skořicí. Jako špuntík přidal ještě čaj a mandlový zákusek. Hodně jsme se přecpali a vyrazili jsme na autobusové nádraží, kde nám zanedlouho pojede autobus do Risani.
Cestou jsme si na trhu ještě koupili na cestu čerstvé výborné mandarinky a pomeranče. Na nádraží jsme měli ještě hodinu čas, tak jsme šli do nádražní hospody, kde jsme si objednali colu a zbytek doby jsme hráli prší.
Před pokladnou společnosti CTM jsme počkali na člověka, kterému jsme doplatili 5 DH za baťoh, ten nás odvedl k přistavenému autobusu. Vyjeli jsme po osmé večer.
Po čtyřech zastávkách jsme v šest ráno dojeli do Rissani.

13. 2. 2010

V Rissani nás čekalo u autobusu komando nahaněčů. Byli docela agresivní a tahali se s námi o naše krosny, jen aby nás dostali do jejich auta a odvezli do jejich ubytování.
My jsme měli dohodnuto předem přes mail kontakt na Brahima. khamliahouse.comKomandu jsme se ubránili a zavolali jsme Brahima, ten opravdu za chvíli přijel a odvezl nás přes Merzougu do pouště do jeho vesnice Khamlia. Bylo to přes padesát kilometrů.
Ubytovali nás v domečku, kde jsme měli dva dvoulůžkové pokoje. Dále tam byla velká společenská místnost, kde jsme jedli a pobývali, koupelna se sprchou a záchod dokonce evropský.
Vybalili jsme si a hned nám připravili bohatou snídani- chleba, placky, máslo, džem, med, omeletu a výborný čerstvě vymačkaný pomerančový džus.
Dopoledne jsme se šli projít přes tuto malou vesničku. Žije zde několik rodin asi 200 lidí. Všechno to jsou berbeři (černí i bílí). V našem domečku jsme se vystřídali s třemi mladými lidmi z Brna.
Odpoledne jsme všichni na hodinku usnuli.
Potom nás vzal Brahim svým autem k jezeru. Je to sladkovodní jezero a je zde spousta volně žijících plameňáků.
Dále jsme jeli do městečka Merzouga, což je poslední městečko před alžírskými hranicemi. Tam jsme dali kafíčko na hlavní ulici, ty jsou zde již bez asfaltu, jen prašné cesty. Ulice vypadala jako v pravém kovbojském městečku.
Odtud jsme vyrazili pěšky do pouště, do písečných dun. S Pavlem jsem chtěl zdolat nejvyšší dunu, ale po hodině výstupu jsme to vzdali.
Před večeří jsme šli v naší vesničce do jednoho domu, kde pro nás připravili vystoupení jejich domorodé kapely. K hudbě nám připravili jejich čaj. Za odměnu jsme si od nich koupili jejich CD. Hudba je to byla krásná, plná energie.
Večer jsme v našem domečku, dostali večeři - zeleninový talíř, kuskus s kuřetem a jako dezert pomeranč se skořicí. Vše bylo zase výborné. Tak jako každý večer jsme ještě chvíli hráli žolíky a potom jsme šli spát.

14. 2. 2010

Dnes jsme se probudili až v půl desáté, dnes je Valentýn. Před snídaní mě a Pavla pozvali místní kluci zahrát si v poušti fotbal. Zápas to byl rychlý a zajímavý.
Mezitím Kamile a Janě domorodkyně nabídly trochu jiný způsob hygieny. Jelikož je zde problém s vodou, tak si připraví rozpálené uhlíky s bylinkami a nad takto upravený kotlík si stoupnou a "vykuřují" se od spodu. Prý to bylo hezky teplé a příjemné...
Dále je paní domácí naučila postup, jak se vyrábí moc dobré místní placky.
Po výborné snídani nás vzal Brahim hodinu jízdy do pouště podívat se do dolů, kde těží polodrahokamy a minerály. Vždy se dva lidé v kýblu nechají svést do díry, 500 m. hluboké!!! Tam kutají a v kýblech posílají vše na povrch. Zde se to ručně kladivem třídí a zpracovává. Práce je to těžká a prý placená 7 EUR/ den.
Dále jsme jeli do opuštěné francouzské vesnice, kde nyní ještě žije pár pohraničníků, kteří hlídají ostře střežené hranice s Alžírskem.
Vylezli jsme na kopec nad touto vesnicí, kde byli obrovské nádrže na vodu nyní již zpustošené, postavené ještě od francouzů.
Cestou zpět jsme se zastavili na nalezišti starých trilobitů a zkamenili. Něco jsme i našli.
Před večeří jsme si dohodli ještě projížďku do pouště do písečných dun na velbloudech. Chtěli jsme zažít západ slunce, ale bylo celkem podmrakem, tak jsme moc neviděli. Ale výlet to byl pěkný. Písek v poušti je nádherný.
K večeři nám připravili pravý tajin. Kamile kuřecí a nám skopový. Byl výborný.
V poušti bylo celkem teplo, určitě přes 25 stupňů, přes noc asi 10 stupňů.

15. 2. 2010

Ráno jsme vstali v devět hodin. Posnídali jsme smažené, vykrajované placky s medem, vajíčka, kafíčko a čerstvý džus.
Rozloučili jsme s lidmi ve vesnici a Brahim nás odvezl do městečka Merzouga, kde jsme si vzali taxík do Rissani. Jelo nás celkem osm lidí ve 40 let starém mercedesu. Tři seděli v předu a my čtyři v zadu. K nám dali ještě jejich dítě. Takto vypadá plný taxík, dříve by ze stanoviště neodjel. Pouze, kdybychom doplatili zbylá prázdná místa.
V Rissani jsme přesedli do jiného taxíku, který nás vzal až do Erfoudu. Zde jsme měli dvě hodiny čas do odjezdu autobusu. Šli jsme tedy na hodinku na internet, poslat zprávu a fotky domu. Autobusem jsme jeli tři hodiny ( 30 DH+ 10 DH za bagáž) do Tinerhiru.
V Tinerhiru jsme byli již za tmy. Je to staré hornické městečko 1342 m.n.mořem. Byla zde celkem zima, určitě do 5 stupňů. Ubytovali jsme se v hotelu za 80 DH/ dvojlůžko.
Na recepci nás "zajal" člověk, že nám ukáže výrobnu koberců a že nám doporučí dobrou hospodu na večeři. Ve výrobně koberců nám ukázali, jak se spřádá vlna. Měli ovčí, velbloudí a také vyráběli vlnu z kaktusu agave. Koberce byli krásné, drahé a pro nás nepotřebné. K večeři jsme si dali: Kamila kuskus, Pavel masové kuličky s hranolkami a já sýrovou omeletu. Sehnali nám i nedostatkové (někam pro něj jeli) pivo. Pivo stálo 0,33 l za 30 Dh a večeře 50DH. Bylo to něco mezi pivem limonádou. Po zaplacení po nás majitel chtěl ať mu česky napíšeme do jeho knihy, že jsme u něj byli spokojeni. Použije naší zprávu jako reklamu pro případné turisty. Po kafíčku na pokoji jsme šli spát.

16. 2. 2010

Ráno jsme posnídali ve včerejší restauraci za 25 DH/ osobu. Potom jsme si zabalili a dali si bágly do recepce našeho hotelu. Vyrazili jsme taxíkem do 15 km vzdálené soutěsky Todra. Je asi půl kilometru dlouhá velmi ouzká a kolem jsou skály 300m vysoké. Je to oblíbené místo pro horolezce. Byla zde dost zima, tak jsme vyrazili zpět do Tinerhiru, pěšky.
Šli jsme krásnou oázou datlových palem. Prý jich je zde 80 000. Postupně jsme několikrát zabloudili, až jsme náhodou potkali člověka z našeho hotelu, který šel právě do práce. Díky němu nás vyvedl na silnici, kde jsme si na zbytek cesty vzali taxi.
V Tinerhiru jsme zašli na večeři a potom jsme se vrátili do našeho hotelu pro bágly. Jelikož jsme měli ještě hodinu čas do odjezdu autobusu, tak jsme hráli žolíky. Během hry se k nám přidal recepční (prý se jmenoval Alibaba). Zbytek všech her vyhrál a strašně se tomu smál. Večer v půl deváté jsme vyrazili autobusem, soukromá společnost, ale autobus celkem dobrý, směr Marakeš. Cesta měla trvat osm hodin. Během jízdy nás průvodčí probudil a všem rozdal igelitové pytlíky. Za chvíli nám bylo jasno proč. Asi dvě hodiny jízdy jsme přejížděli pohoří Atlas a v kuse jsme jeli jednu zatáčku za druhou. Postupně v autobuse začali lidi zvracet. Jedna pani zvracela a hrozně u toho křičela, ty dvě hodiny. To jsme ještě nezažili! 

17. 2. 2010

Do Marakeše jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno. Ihned jsme našli autobus, se kterým jsme pokračovali do města Beni Miellal. Jelikož nejel autobus přímo do Azilalu, tak jsme museli jet do tohoto města. Zde jsme po velkých dohadech a nasedáná a vysedání s taxíků nakonec byli odvezení taxíkářem za cenu pro obě strany přijatelnou do města Azilalu. Cesta byla asi 80 km dlouhá a platili jsme 30 DH/ osobu. Samozřejmě, že nás jelo 7 lidí v autě. Taxíkem jsme jeli krásným údolím s překrásným výhledem. Nakonec jsme jeli i přes hráz obrovské přehrady, která vyrábí elektřinu pro čtvrtinu Maroka. Nesmělo se zde fotit a všude bylo hodně vojáků na stráži.
Do Azilalu jsme přijeli v půl desáté, našli jsme podle knihy doporučovaný hotel a šli jsme nakoupit jídlo. Na pokoji jsme dali čaj a nakoupené jídlo a usnuli jsme.
Potom jsme vyrazili do města navštívit jejich trh. Nepotkali jsme žádné turisty, docela jsme tam byli rarita. Na trhu prodávali většinou obnošené oblečení, boty a různé staré harampádí. Potom jsme vyrazili za město na kopeček, kde byla nějaká zřícenina. Seděl u ní chlap a že se zde nesmí fotit. Nevíme proč, protože uvnitř byl navezen jen bordel a odpadky.
Na večeři jsme zašli do hospody, kde jsme si dali polévku a chléb. Jelikož zde nejsou žádní turisti i ceny jsou jiné , porce stála 4 DH!!
Po partičce žulíků jsme šli spát. Byla zde zima, v hotelích nemají topení, bylo tak 5°C a celou noc pršelo.

18. 2. 2010

Ráno jsme se probudili díky velkému větru a silnému dešti. Naštěstí než jsme se nasnídali, přestalo pršet a my jsme mohli vyrazit na vyhlášené vodopády. Jeli jsme nejprve jedním taxíkem za město, na stanoviště jiných taxíků, kde jsme vzali jiného a ten nás odvezl až k vodopádům - asi 40 km.
Vodopády byli nádherné. Nejdříve jsme je okoukli ze shora a potom jsme postupně scházeli až dolu. Vidět sto metrů padající vody je nádhera. Dole jsme se loďkou nechali odvést pod vodopád a potom nás vyložil na druhé straně řeky. Celé vodopády jsme během dvou hodin obešli a vrátili jsme se na silnici. Potkali jsme zde i tři holky z Čech.
Na silnici jsme sehnali taxíka, který nás vzal zpět do Azilalu. Ve městě nám jel autobus ve dvě hodiny odpoledne do Marakeše. Stihli jsme ho jen taktak. Po čtyřech hodinách jízdy jsme dorazili do Marakeše.
Zde jsme našli poblíž náměstí , prý největší v Africe, hotýlek za 100 DH/ dvojlůžko. Je zde útulno.
Po vybalení jsme vyrazili obhlédnout město. Po večeři v hospůdce jsme šli spát.

19. 2. 2010

Ráno jsem vyrazil do pekárny pro chleba a jogurty a udělali jsme si snídani na pokoji. Potom jsme se šli projít do staré mediny. Prošli jsme desítky uliček až jsme došli k nejstarší mešitě ve městě.
Zpáteční cestu jsme zvládli uličkami v pohodě a došli jsme až na velké náměstí. Je opravdu veliké. Je zde mnoho stánků, kde prodávají čerstvě vymačkané pomeranče, stánky s vařenými šneky. Jsou zde lidé s kobrami, zubař sedící na chodníku, za stolečkem plných zubů, různí vypravěči, artisti atd atd. Na tomto náměstí je stále stejně plno, jak ve dne tak v noci.
Po odpočinku jsme se vydali do obchůdků koupit nějaké dárky domu. Koupili jsme zajímavé svícny vyrobené z kořenů marocké tuje. Vyrobili nám také berberský přívěšek na krk. Vyráběl ho ručně na primitivním zařízení, kde ručně otáčel ze dřevem a nohou držel nůž, kterým soustružil přívěšek. Byl hodně šikovný a rychlý.
Navečer jsme poslali z internetu zprávu domu a zašli na berberskou polévku s plackou.

20. 2. 2010

Ráno jsme se probudili po osmé hodině, ale ještě jsme vylehávali až do jedenácti. Dali jsme si něco mezi snídaní a obědem, polévku s plackou a šli si zabalit baťohy. V hotýlku jsme se rozloučili a vyrazili přes náměstí, kde jsme dali na rozloučenou opět vynikající čerstvý džus, na autobusové nádraží.
Tam se nás opět zmocnili nahaněči a že musíme okamžitě nastoupit do jejich autobusu, že jiný nejede a že odjíždí ihned a další jejich známé lži. Po zaplacení a nastoupení jsme stejně v autobuse čekali ještě asi hodinu, než takto podobně nahnali další lidi, aby zaplnili autobus. Po hodinách jízdy jsme dojeli do Casablanky. Vzali jsme si taxíka a nechali se odvést do doporučovaného hotelu z průvodce. Taxík byl za 60 DH a měl dokonce i místo vnitřního zrcátka malou obrazovku, kde nám pouštěl na DVD břišní tance - techniku nezastavíš ani v Africe.
Ubytovali jsme se ve velkém, kdysi asi moderním, nyní již méně udržovaném hotelu za 130 DH/ dvojlůžko. Cena je již pomalu evropská. Zašli jsme na večeři na výborná grilovaná kuřata s teplou omáčkou z oliv a hranolky s rýží to vše za porci 20 DH!!!
Po večeři jsme se šli přejedení projít a našli jsme i vlakové nádraží odkud nakonec budeme odjíždět na letiště. Město nás moc nezaujalo, je velké a takové již evropské, bez velkých památek. Zítra nás čeká nejvýznamnější stavba města a to mešita krále Hasana.

21. 2. 2010

Ráno jsme si přispali do devíti hodin a po snídani na pokoji, kafe, pečivo a jogurty, jsme vyrazili do města. Po chvíli jsme došli až k vyhlášené mešitě. Je opravdu veliká. Je hned u břehu atlantického oceánu a má nejvyšší minaret na světě - 210m vysoký. Dovnitř se vejde 20 000 lidí a na prostranství před mešitou dalších 80 000 lidí. Mešita má elektricky vytápěné podlahy a vstupní dveře asi 20 m vysoké, jsou také na el. pohony. Celá obrovská střecha se dá elektricky odsunout. Vše prý stálo deset miliard korun a bylo to financováno se sbírky mezi lidem. Nechal si to postavit král před 14 lety ke svým 60-tinám. Je to takové absurdní, když člověk vyjde ven a po pár metrech vidí tu bídu obyčejných lidí, tak tyto stavby nechápe.
Odpoledne jsme ještě prošli medinu v městě a zbytek centra, ale nic nás tam již nezaujalo. Po večeři - opět výborné kuřátko ve stejné restauraci jako včera, jsme dali žolíky a šli spát. Zítra odjíždíme již domu. Jsme celkem unaveni, ale plni dojmů.

22. 2. 2010

Ráno jsme vstali dali čajík a vyrazili si koupit nějaké jídlo s sebou na cestu. Dali jsme dřívější oběd a vyrazili zpět do hotelu sbalit baťohy. Všichni jsme si cestou na nádraží notovali, jak byla celá cesta bez problémů a bez nějakých nepředvídaných situací, ale dobrodružství nás ještě čekalo.
Na vlakovém nádraží jsme si přečetli, že nám jede vlak na letiště z druhého nástupiště. Koupili jsme si lístky a šli čekat. Po odjezdu vlaku z prvního nástupiště nám průvodčí sdělil, že odjetý vlak byl ten náš!! Začali jsme nadávat, že to mají špatně značené a on asi uznal chybu a ze svého nám zaplatil dva malé taxíky, které nás rychle vezli na jiné vlakové nádraží, odkud prý také jede jiný vlak na letiště. Měli jsme celkem nerva. I přes zácpu ve městě nás taxíky dovezli na toto nádraží, kde asi za půl hodiny přijel vlak na letiště.
Na letišti ihned po vystoupení z vlaku nás čekala první jejich kontrola, včetně detektorového rámu a šacování. Když jsme doběhli k přepážce letecké společnosti, tak nám řekli že sice letadlo ještě neodletělo, ještě byl čas půl hodiny, ale že nás již neodbaví. A že si musíme koupit nové letenky. Po několika hádkách nám nabídli jiný let asi za tři hodiny také do Madridu, s tím, že v Madridu bude přípoj do Mnichova až druhý den. Nezbývalo nám než souhlasit, k tomu všemu jsme museli za toto přebukování letenek zaplatit každý 50 EUR.
Po těchto nervech jsme tedy úspěšně doletěli do Madridu, kde jsme měli cca.14 hodin čas. Prošli jsme si letiště a každý si našel pohodlnou židli, kde jsme strávili takovým polospánkem noc.

23. 2. 2010

Ráno celý rozlámaní jsme se dozvěděli, v Německu stávkují na letišti a že let bude asi zrušen. Po hodině a zmatcích se opravili, že let možná bude, ale tak s šesti hodinovým zpožděním. Rozložili jsme si karty a odehráli dvě hry. Potom najednou vidíme, že lidé co čekali s námi se začali stavět do fronty. Po dotazu, nám sdělili že odletíme asi hned a že si máme pospíšit.
Let nakonec proběhl v pořádku a do Mnichova jsme dorazili po druhé hodině odpoledne. Na parkovišti jsme zaplatili za auto a tentokrát úspěšně i nastartovali a po páté hodině jsme byli již u nás doma v našem domečku.
Cesta to byla hodně zajímavá, bylo na nás asi již i znát zkušenosti z loňské Indie, již jsme si připadali více otrkaní a vše jsme zvládali v pohodě. Všem se nám výprava líbila a také jsme si vymysleli možný cíl na příští rok a to by mělo být Mexiko nebo také něco úplně jiného. Tak se budeme těšit.

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky