Indie deník 2009

INDIE 6.2.- 21. 2. 2009

Účastníci: Kamila a Milan Polákovi, Jana Zderadičková
Měna: 1 Rs (rupie) 0,50 Kč
Čas: posun + 4,5 hod.

Pro tento rok jsme vybrali cestu s krosnami do Indie. Máme oproti cestě na Ukrajinu nového spolucestujícího a to kamarádku Janu Zderadičkovou.
Po předchozím zakoupení knihy: průvodce Indií a letenek Mnichov- Dubaj- Dillí, jsme cestu začali 6.2.2009

6. 2. 2009

Zakoupili jsme si letenky již s čtyř měsíčním předstihem a s odletem z Německa z Mnichova. Cena letenky byla cca. 14 000 Kč / osobu, což je asi o 3 000 Kč levnější než z Prahy.
Vyrazili jsme ráno, s tím, že jsme nejdříve odvezli dceru Elišku do školy. Střídavě se o ní starali babičky a její starší sestry.
V 9.00 jsme již vyjeli autem Jany do Mnichova na letiště. Našli jsme na internetu parkování na letišti za 14 dní za 64 EUR, což se stále vyplatí při nižší ceně německých letenek.
Odbavení proběhlo v pořádku, jen jsme museli před projitím rentgenu vypít pití připravené na cestu. Hlavně nás mrzela láhev a aloe džusem od Veroniky. Vše jsme úspěšně vypili a vyrazili dál.
Po 6,5 hodinovém letu jsme dorazili do Dubaje. Jelikož přípoj do Dillí měl zpoždění museli jsme na lavičce na letišti přespat. Nejdříve jsme však letiště a jeho obchůdky prošli. Vše bylo krásně a luxusně vyzdobeno. Všude bylo cítit, že asi ta nafta opravdu nese velké peníze.

7. 2. 2009

V 6.00 ráno jsme odlétali našim letadlem dále do Dillí. V letadle jsme se seznámili s letuškou, která byla z Prahy, byla překvapená , že na této lince slyší češtinu.

Po třech hodinách letu jsme dorazili do Dillí. Oba lety byly luxusní, dobré jídlo, pití a každý pasažér měl v sedadle před sebou svou televizi s možností výběru filmů, hudby nebo nějakých her. Cesta díky tomu rychle utekla.
Z letiště nám nabízel taxikář, že nás sveze do centra města za 250 Rs. Šli jsme kousek dál a tam byla zastávka autobusu, kde nás lístek stál 50 Rs/ osobu. Po půl hodině jízdy a všude přítomného troubení jsme dorazili do centra. Zde nám řidič autobusu řekl, kde máme vystoupit a jakým směrem máme jít k Main Bazar. Což byla podle průvodce čtvrť s levnými hotýlky pro batůžkáře.
Ihned po vystoupení z autobusu se na nás vrhli různí nahaněči a každý nám ukazoval, že máme jít jiným směrem. Každý doporučoval jiný hotel a že nás někam odvede atd.atd. Bylo to naše první setkání s touto kulturou. Dnešním dnem jsme prodělali křest, po kterém nás již nikde na světě nic nezaskočilo. Jednalo se o úplně organizované tlupy, které nás po informaci, že námi vybraný hotel vyhořel (nebo povodeň) posílali do jiného hotelu, kde by vyinkasovali bakšiš za to, že nás přivedli.
Po těchto různých léčkách jsme sami nakonec uličku Main Bazar našli. Našli jsme i podle průvodce hotýlek, kde za dvoulůžkový pokoj a matraci na zemi jako přistýlka chtěli 500 Rs. Po prvním šoku, jak je hotel špinavý (během dalších nocí po celé Indii jsme zjistili, že byl celkem čistý), jsme si vybalili a že si půjdeme na nedaleké vlakové nádraží koupit lístek na cestu do města Agra.
Po několika neúspěšných lživých rad od nahaněčů, že pokladna je jinde a že se zrovna maluje a musíme koupit lístky od nich, jsme dorazili do prvního patra na nádraží, kde byla kancelář pro prodej lístků turistům. Tam jsme také potkali partu lidí z Čech (okolo 40 let) kteří již v Indii byli nějaký den. V kanceláři se stále nic nedělo, fronta veliká, vedro a smrad všude. Mimochodem smrad specifický pro Indii byl stále během celého cesty v Indii. Specifikoval bych to jako smrad z moči, zatuchliny a koření cury - je to můj pohled. V kanceláři nám nakonec sdělili, že dnes již žádnou jízdenku neprodají a že musíme přijít zase zítra, protože jim prý spadl systém na PC.
Šli jsme tedy otráveně zpět na hotel, kde jsme dojedli ještě rohlíky z domova a vyrazili jsme na střechu hotelu, kde byla restaurace. Tam jsme si dali kafe, které jsme ani nedopili, jak bylo hnusné a jsme šli spát. Ráno budeme stávat v 5.00 hodin a půjdeme zkusit znovu koupit lístky na vlak.

8.2.2009

Vstali jsme v 4.30 hod a přesto jsme byli celkem vyspalí.
Prošli jsme jindy přeplněnou uličkou (nahaněči ještě spali) a došli na nádraží. Zakoupili jsme lístek na 6.15 hod. Našli jsme přistavený vlak. Usadili jsme se a chválili si jak máme hezký vlak. Vše, ale jen do té doby než přišel průvodčí a vyhodil nás z vlaku, že máme jízdenky úplně na jinou třídu a jiný vlak, který pojde déle a z jiného nástupiště.
Znovu jsme opustili vlak a čekali jsme na nástupišti, kde hned vedle ležel chlap na zemi přikrytý jen dekou, vedle něj ležela kráva. Ta se pomalu zvedla, na nástupišti se vyprázdnila a přes nadchod přešla bez velkých problémů na nástupiště č.2, kde si zase lehla. V místech kde jsme stáli najednou vylezla z díry veliká krysa. Jana začala křičet a brečet, a ostatní lidi jen s úsměvem na tváři nadzvedli nohy a krysa odběhla pryč. V ten moment jsme měli asi největší krizi při našem cestování. Ten smrad, hluk, krysy, krávy, nahaněči to vše nám připadalo v ten moment jako nepřekonatelný problém. Tato krize trvala jen chvíli, pak si Milan vzpomněl, že máme sebou slivovici na desinfekci a oběma holkám nabídl. Po tomto občerstvení byla krize pryč a my úspěšně našli nástupiště i s přistaveným vlakem do Agry. Cestou nám dělali společnost myšky, mají zde i co žrát, protože všude jsou ve vagonech na zemi odpadky.
V 14.30 jsme dorazili do Agry. Na nádraží jsme si chtěli koupit lístek na další dny na cestu do Varanasí, ale sdělili nám, že v neděli se lístky neprodávají a že musíme přijít druhý den. Vyšli jsme před nádraží a zase stejné: vedro, smrad, nahaněči......Nakonec jsme se nechali lapit člověkem s motorkovou rikšou, což je motorka s kabinkou a vzadu je místo pro dva lidi. Já se vždy zmáčkl ještě k šoférovi. Cestou do vyhlédnutého hotelu, podle knihy-průvodce, jsme se s rikšákem dohodli, že nás bude vozit i zítra po městě. Když jsme se ptali na cenu, tak stále opakoval, že cena není problém. Další den jsme poznali, že to problém bude.
Hotel nás překvapil, byl čistý a útulný. Jmenoval se Sidharta. Spali jsme pohromadě ve dvoulůžkovém pokoji s přistýlkou. Po kafíčku na pokoji, nás náš rikšák vzal na prohlídku nějaké hrobky a potom na Tádžmahal z druhého břehu řeky. Nafotili jsme zajímavé fotky a prohlídku vysněného Tádžmahalu jsme nechali až na druhý den. Již si začínáme zvykat na to vše, co zde je tak jiné než v Evropě.
Večer jsme v našem hotelu dali výbornou večeři a šli jsme spát.

9. 2. 2009

Ráno jsme si na probuzení dali kafíčko. V hotelu jsme si koupili sebou láhev vody a vyrazili. Před hotelem nás již čekal náš rikšák a jeli jsme na Tádžmahal.
U vchodu jsme koupili vstupenky. Domorodci platí 10 Rs a cizinci 750 Rs! Před vstupem do areálu nás pečlivě prohlídli, sebrali nám všechno jídlo a pití (zamkli do schránek a až při cestě zpátky vrátili). Prošli jsme bezpečnostními detektory a již jsme byli uvnitř. Jak jsme se přibližovali ukazoval se tento klenot v plné kráse. Bylo to opravdu úchvatné, gigantické, krásné.....Také jsme tam potkali tři Čechy. Je zajímavé že jeden z nich bydlel asi 8 km od Ohrazenice - svět je malý.
Uvnitř jsme viděli dvě hrobky a všude okolo krásný mramor vykládaný polodrahokamy. Byl to opravdu zážitek. Asi s těch emocí se tam Milanovi ulomil kus zubu, tak ho tam nenápadně zahrabal, trochu mého já je i tam .
Když jsme odpoledne vyšli ven, tak jsme podle knihy našli vyhlášenou restauraci - Sheela. Dali jsme si tam opravdu dobrý oběd.
Po obědě nás ryšák vzal k Červené pevnosti. Šli jsme dovnitř, byla veliká. Žil zde prý nějaký šáh, který zde měl harém. Měli zde krásné bydleníčko, vykládané pokoje, krásné zahrady s fontánami a vodotrysky.
Cestou do hotelu jsme se zastavili v dílně, kde vykládají polodrahokamy do mramoru, stejným způsobem jako dříve dělníci při stavbě Tádžmahálu. Koupili jsme si na památku vykládanou krabičku lapisem lasuli za 200 Rs. Postupně jsme projeli ještě nějaké obchody, ale zde jsme zjistili, že jsou tu ceny pro turisty a že je vše dokonce dražší než u nás.
Když jsme se před hotelem loučili z naším ryšákem, dostalo se na placení za tyto dva dny. A nastal problém. Najednou chtěl takovou přemrštěnou cenu, že po nechutném hádání a křičení jsme mu dali půl toho co chtěl a již jsme s ním nechtěli nic mít společné. Toto je specifické pro Indii, nic vám zde neukradnou, protože by si udělali v životě hřích a pokazili by si karmu, ale každý vás chce ošidit. Je zajímavé, že i při všech měnění peněz v bance po našem přepočtení chyběla bankovka, vždy s úsměvem nám jí potom dodal, jako, že se spletl.
Večer jsme si dali v hotelu večeři a šli do postele.

10. 2. 2009

Dnes ráno jsme vyrazili, již s jiným motorikšou do Páteční mešity. Uvnitř byla i muslimská škola pouze pro kluky. Mešita byla na vyvýšeném místě nad bazarem. Připadali jsme si zde nějak v bezpečí, když jsme koukali na to veliké mraveniště pod námi. Nějak jsme se zde rozleželi a ani se nám nechtělo zase mezi ně. Po dvou hodinách jsme se nechali motorikšou odvést k hotelu, kde nám nechal majitel uschované naše krosny.
Ještě jsme šli na hodinu na internet poslat zprávu a fotky domu. Byla zde zajímavá historka, kdy Jana u svého PC měla v jednu chvíli dvě myši. Jednu na ovládání PC a druhou živou, která jí začala okusovat položenou sušenku. Obsluha počítačů se jen smála, že je vše v pořádku.
V hotelu při večeři jsme se seznámili s klukem a s holkou z Austrálie a ještě se starým chlapem z Belgie. Byl hodně procestovalý a tak nám jeden večer dal hodně rad do dalších cest. Potom motorikšou za 60 Rs vyrazili na vlakové nádraží.
Na nástupišti po příjezdu našeho vlaku jsme po několika minutách běhání našli náš vagon, ve kterém jsme měli zaplacené místenky. Ve vlaku jsme se seznámili s indickou rodinou z Agry s dvěma malými kluky. Nakonec jsme si rozestlali spacáky a usnuli. Bohužel pouze na chvíli, protože vedle Milana nějaký chlap začal tak chrápat, že to jsme to ještě nezažili. Mlaskání nepomohlo, proto ho Milan nakonec přes uličku lehce nakopl, ale chrápal stejně dál.

11. 2. 2009

Po 14 hodinách jízdy jsme dorazili do Varanasí. Jana objevila nad svým lůžkem něco zaschlého hnědého. Toaletní papír je zde na jejich poměry drahý, tak si po velké potřebě, utírají ruce třeba do kapsy kalhot nebo tak o lůžko ve vagonu.
Ve Vranasí před nádražím nás obkroužili nahaněči. Vybrali jsme si nejlevnějšího, který nás vzal motorikšou za 60 Rs do města a potom ještě kus pěšky do vyhlédlého hotelu. Pěšky, protože uvnitř starého města nevedou žádné široké cesty. Jsou zde jen průchody mezi domy, tak na šířku jednoho člověk až jedné krávy. Problém je, když v takovéto uličce narazíte na člověka s oslem, který rozváží zboží do obchůdků. Musíte se vyhnout tak, že vlezete do vchodu domu a on projde.
Ubytovali jsme se nedaleko spalovacího ghátu u řeky Ghangy. Hotel se jmenoval Mistra Guest House. Cena byla 500 Rs za noc/ dvoulůžkový postel s přistýlkou.
Hotely v Indii stály zhruba stejně a to 500-600Rs za třílůžkový pokoj. Jídlo stojí od 60- 90 Rs, ale trvá někdy až 3 hodiny než ho uvaří. Většinou po objednání vyrazí někdo z kuchyně něco dokoupit na trh. Často jsme takto šli na oběd a jedli večeři. Čaj stojí 10 Rs, coca cola stojí 15 Rs a alkohol nemají vůbec. Rikša stojí: cyklo pro dva 30 Rs, a motorikša pro tři 60 Rs.
Po ubytování jsme dali na pokoji kafíčko a potom jsme vyrazili podívat se ke ghátům. Tam nás ihned odchytil ochotný všudypřítomný průvodce a prý zadarmo nám vysvětlí princip celého obřadu spalování. Nakonec přece jenom chtěl peníze, ale vymyslel si že je chce pro starou paní na její obřad spálení. Chtěl několik set. Tak jsme ho raději rychle opustili.
Na jedno spálení je prý potřeba cca. 200 kg dřeva. To je zde nedostatkové a přiváží se lodí po řece. Stojí od 200 Rs/ kg až také 2000Rs/ kg podle druhu a kvality.Nejdražší je santalové. Nejdříve se mrtvé tělo přinese na nosítkách k řece, je vyzdobená květinami a zlatými látkami. V řece se celá namočí a posvátnou vodou z Gangy očistí. Mezitím se nejstaršímu synovi oholí u řeky celá hlava, on se musí v řece omýt, na sobě má jen bílou látku. Potom ostatky přenesou na připravenou hranici a syn jí zapálí. Příbuzní, ale jen muži stojí kolem ohně a nebožtík hoří na hranici, asi dvě hodiny. Zasypávají to různými bylinkami, ani nic nesmrdělo. Po dvou hodinách popel dají do nádoby i ze zbytkem nespálených kostí a syn nádobu vysype do řeky. Nespalují se prý jen těhotné ženy, ten koho uštknul had, ten kdo měl malárii, svatí muži a děti. Ti se házejí do řeky celí. Na tyto obřady u řeky nesmí ženy, protože se prý již několikrát stalo, že žena za mužem do ohně skočila.
Za den na těchto místech, které je tak sto metrů dlouhé spálí prý až 300 lidí. Pro Indy je tento odchod ze světa, to nejvíce co může být. Celý život šetří, aby si to mohl dovolit. Sem do Varanasí nejstarší město na světě se sjíždějí staří a nemocní lidé z celé Indie a čekají zde na smrt.
Večer jsme šli na střechu našeho hotelu, kde jsme si dali večeři a poslouchali jsme jak dva hudebníci (zkouřený kytarista z Austrálie a domorodý bubeník) skvěle hráli. Bylo to moc pěkné.

12. 2. 2009

Ráno jsme si dali na pokoji kafe a potom jsme vyrazili s průvodcem, nabídl se nám zaměstnanec hotelu, na obchůzku Varanasí. Vzal nás do nejstaršího kostela ve městě, potom do tkalcovny, kde se vyrábí z hedvábí. Zde také hedvábí i celé látky barvili. Bylo zajímavé, že tkalcovské stavy měli na děrné štítky, pokroku se nevyhneš. Potom jsme navštívili prodejničku, kde nám nabídli jejich výrobky. Nakonec jsme koupili krásný polštář, jako dárek rodičům.
Na oběd jsme se vrátili do hotelu. Odpoledne jsme měli dohodnutého člověka s loďkou, který nás vzal po řece Ganga, okolo spalovacích gát a dál podél starého města.
Večer jsme skončili opět na střeše hotelu, kde opět hráli naši dva známí hudebníci. Dnešní zážitek ze spalováním mrtvol byl opravdu silný, viděli jsme vše detailně a snažili jsme se pochopit jejich mentalitu.

13. 2. 2009

Dnes jsme vstali až po 9 hodině. Šli jsme na střech hotelu, kde jsme si objednali snídani asi po dvou hodinách donesli snídani, která se tím pádem změnila na oběd. Dali jsme si vegetariánský hamburger. Byl moc dobrý. Potom jsme prošli starým městem až na silnici, kde jsme si stopli motoriku, který nás vzal za 100 Rs do Sarti. Je to městečko nedaleko Varanasí, kde je několik chrámů: tibetský, čínský atd. Byli zde i památky po Buddhovi. Také jsme chtěli navštívit tzv. Jelení háj, kde byli vykopávky, ale vstup byl 200Rs/ osobu a prý tam nic moc není. Vše bylo vidět i skrz plot, tak jsme dovnitř nešli. Ostatní přístupné chrámy byli moc krásné.
Na večer jsme se vrátili do Varanasí, kde jsme nakoupili nějaké dárky domů. Večeři jsme si dali ve vyhlídlé restauraci. Kamila měla thálí a Milan s Janou zapečené těstoviny se zeleninou - výborné.
Šli jsme dříve spát, jelikož ráno vstáváme ve 4 hodiny a přesouváme se do Bodghay.

14. 2. 2009

Ráno jsme se vzbudili dle plánu a s průvodcem z hotelu (sami bychom se v úzkých tmavých uličkách určitě ztratili) došli k stanovišti rikšáků. Tento muž nás provázel městem zcela zadarmo. Když jsme se ho na to ptali, tak řekl, že to vše dělá pro lepší karmu. Bylo vidět, že je již zabezpečený stálou prací a nemusí se schylovat k podvodům, jako ty miliony chudáků na ulicích.
Také nám, zde vyprávěl jeden mladík, že manželku mu vybírají rodiče. Snoubenci se znají i několik let, pouze z fotek. Rodičům opravdu natolik věří, že se vezmou a nikdy nepočítají s rozvodem.
Odtud nás vzal rikša na vlakové nádraží. Vlak měl hodinu zpoždění. Po čtyřech hodinách jízdy vlakem, jsme dorazili do města Gaya.
Ve vlaku jsme se seznámili s klukem s Kanady, který cestoval po Indii již dva měsíce. Ten nám také pomohl usmlouvat motoriku z 50 Rs na 25 Rs/ osobu do Bodgay. Bylo to asi 13 km. Tam nám rikšák doporučil hotýlek, zatím asi náš nejhezčí, za 400Rs/ 3lidi/ noc. Bylo to včetně teplé vody.
Po vybalení jsme si dali kafe a vyrazili na první obhlídku města. Je to tu skvělé, celkem čisto. Žádné krávy, jen všude samí budhisti. Dalajláma zde byl před třemi týdny, škoda! Přijelo sem za ním prý 20 000 tibeťanů. Někteří zde ve stanech ještě zbyli. Prošli jsme si první, barmský klášter. Museli jsme se fotit s ženami z Barmy, byli jsme pro ně dost exotičtí. Potom jsme chvíli meditovali v jejich klášteře, je zde krásný klid!
Cestou zpět jsme našli pravou tibetskou hospodu. Měli výborné jídlo, krásnou hudbu, příjemné prostředí.
Potom jsme již hodně netrpěliví navštívili vyhlášené místo a to nejdůležitější kostel ve městě, který je umístěn hned vedle posvátného stromu, kde Budha procitl. V areálu je také jezírko, kam chodil Budha meditovat. Zde má na umělém ostrůvku také sochu jak medituje a nad ním je vztyčená veliká kobra, která ho chrání před deštěm. V jezírku plavaly obrovské ryby, něco jako naše sumci. Lidi je mocně krmili. Pověstný starý strom jsme si nechali až na zítra, abychom se měli na co těšit.
Večer jsme zašli s Kamilou do blízké malé hospůdky, kde jsme si dali večeři. Jana zůstala na pokoji a spala. Jelikož dnes byl Valentýn, tak k večeři jsme si také objednali pivo. Je to zde obřad sehnat pivo. V hospodě se nabídl, že pro něj někam tajně pošle číšníka. Za půl hodiny přiběhl kluk a měl láhev zabalenou v novinách. Pivo mají v 0,7 l lahvích a je celkem silné 8 °/o. Stálo 90 Rs což jsou zde dvě večeře. Ale Valentýn je jen jednou za rok, tak proč si neužít. Byl to pěkný večer.

15. 2. 2009

Dnes jsme vstali až v 10 hodin. Celou noc nás budili komáři. Je jich zde hodně. Antimalarika máme s sebou, ale že bychom je chtěli vyzkoušet, to ani náhodou. V noci je Milan postupně vybíjel, že v celém pokoji je několik desítek krvavých stop po tom masakru. Asi na to zde nejsou zvyklí, zabíjet komáry, ale byly to úděsné noci.
Komárů je zde tolik pro to, že kapitál, který sem přichází z celého světa dovolil vybudovat vodovody. Ještě se však nedostalo k tomu, vybudovat kanalizaci, tak za každým domem, jsou velké stoky plné odpadní vody.
K snídani jsme si dali polévku a holky nějakou omáčku, ale nic moc. Vyrazili jsme do buddhistického centra k posvátnému stromu. Takové energie všude jsme ještě nikdy nikdo nezažili. Všude nahlas modlící buddhisté a všude MOC energie. Sedli jsme si pod strom a začali meditovat. Kamile během meditace spadly do klína dva listy z tohoto svatého stromu , krásný dárek. Pod stromem na každou v duchu položenou otázku během chvíle přišla odpověď. Krásné místo.
Odpoledne jsme se vydali na obhlídku ostatních klášterů. Prošli jsme thajský, čínský, tibetský a...a....a....a...
Večer jsme zašli do ověřené tibetské hospůdky, kde jsme si dali rýži, těstoviny a ravioly. Nakonec ještě kapučíno a čokoládový dost. Hodně a dobře jsme se přejedli. Normální jídlo a cola zde stojí tak 100 Rs.

16. 2. 2009

Ráno jsme vstali okolo 9.00 hodiny a šli jsme na snídani do naší tibetské hospůdky. Ochutnali jsme lasí, což je vynikající jogurtový nápoj s ovocem, vše rozmixované. Po chvilkovém posezení v meditačním centru, jsme vyrazili asi 2 km za město k vietnamskému klášteru. Byl překrásný, nově opravovaný. Jelikož jsme tam dorazili přesně ve 12 hodin zažili jsme celý obřad, při kterém přišel mnich a začal bít velikou palicí do obrovského zavěšeného zvonu v altánku zahrady. Celý obřad při kterém zpíval nějaké modlitby trval asi 15 minut. Potom nás nechal vyzkoušet "zabimbat" na ten obrovský zvon. Byl to super zážitek.
Odpoledne jsme se vrátili zpět do hotýlku, jelikož se Milanovi před několika dny pod kontaktní čočky v oku dostal prach a oko se mu zanítilo, bylo celé rudé. Kamila si ho vzala do parády a i zde v Indii použila kineziologii a problém do druhého dne postupně zmizel.
Tento den jsme ještě stihli asi tři chrámy a také velikou 55m sochu Buddhy. Nakonec jsme zase skončili pod svatým stromem. To bylo zase energie!
Cestou do hotýlku jsme si koupili dvě meditační CD. Také jsme zakoupili meditační tibetskou misku, na kterou se kroužením dřevěné paličky o hrdlo získá zajímavý zvuk. Ty to misky se zde koupí za 125 Kč, což je tak 10x levnější než v ČR. Dále jsme koupili nějaký křišťál na okno do našeho domečku a vonné tyčinky.

17. 2. 2009

Dnes jsme vstali před 9.00 hod. K snídani bylo opět výborné banánové lasí. Potom jsme vyrazili do muzea (vstup 2 Rs). Nic moc tam nebylo, jen pár vykopávek. Během tohoto dne jsme stihli ještě dvě návštěvy pod stromem. Celkově jsme odpočívali a meditovali. Odpoledne jsme zašli na kafíčko a výborné čokoládové koule jako zákusek. Den jsme zakončili v restauraci večeří, kde nám jí přes hodinu vařilo asi šest lidí. Po objednání šel jeden člověk potraviny nakoupit a ostatní svým pomalým tempem vše připravovali. Trvalo to, ale jídlo bylo výborné. Jdeme brzo spát, protože ráno vyrážím zpět do Dillí.

18. 2. 2009

Ráno jsme se poflakovali na pokoji, vysprchovali, zabalili a v 11.00 hodin zaplatili a vrátili klíče od pokoje. Byl menší problém, když paní pokoj přebírala, tak začala řvát, že kvůli krvavým flekům od zabitých komárů musí vymalovat pokoj, ale to jsme moc neřešili, důležité bylo že nemáme malárii.
Naposledy jsme zašli pod strom. Tam jsme se také seznámili s mladým klukem tibeťaném, se kterým jsme probírali jeho a naší kulturu a víru.
Odpoledne v 17.00 hodin jsme se nechali odvést motorikšou za 60 Rs do města Gaya. Tam jsme u vlakového nádraží zašli do restaurace na večeři. Potom jsme již na nádraží čekali na vlak. Seznámili jsme se tam s bulharkou, která prý byla v Indii již delší dobu, byla celkem špinavá, takže opravdu zde nějaký čas asi žila.
Ve 22.00 jsme vyrazili směr Dillí. Celkem rychle jsme našli náš vagon s předplacenou místenkou. Ve vagonu s námi jela rodinka s dvěmi dětmi. Brzo jsme rozbalili spacáky a uložili se k spánku. Noc byla v pohodě.

19. 2. 2009

Probudili jsme se v 8.00 hodin, ale čekala nás ještě ve vlaku cesta dalších 7 hodin. Dali jsme si "vydatnou snídani" - coca colu a brambůrky.
V 15.00 jsme dorazili do Dillí. Nejdříve jsme si chtěli vzít motoriku, ale poradili nám jet místním metrem. Metro je hodně nové, stojí 6Rs/ osobu. Před vstupem musíte, ale projít důkladnou prohlídkou i baťohů a procházíte i přes detekt. rám. Přes menší obtíže (jediná naše hádka během naší 14-ti denní cesty), jsme cestu a hlavně vystoupení na správné zastávce zvládli.
Našli jsme hotel Royal v známé uličce Main Bazar.
Za pokoj jsme zaplatili 550Rs/ 3 lidi/ noc. Po vybalení baťohů jsme vyrazili do města. Dorazili jsme do Páteční mešity, která pojme až 25000 věřících. Před mešitou chtěl nějaký výběrčí nejdříve za vstup 3 x 200 Rs a ještě dalších 200 Rs za kameru. Zaplatili jsme mu pouze vstup a za kameru nic. Potom ještě zkoušel na nás, že Kamile a Janě půjčil dlouhou sukni prý nutnou k vstupu a za to chce dalších 50 Rs. Nic jsme mu již nedali. Zkouší to takto celý den na různé turisty.
Dále jsme došli ještě k Rudé pevnosti. Ta byla obrovská. Ani jsme dovnitř nešli, bylo již pozdě a moc bychom nestihli. Vstup byl 250Rs/ osobu ( indové 15 Rs).
V naší uličce jsme si dali večeři a šli jsme spát. Již jsme celkem unaveni, ale plni mnoha dojmů a zážitků.

20. 2. 2009

Probudili jsme se po 8.00 hodině. Dnes jsme si vymysleli navštívit komplex zbytků staveb za Dillí včetně tajemného nerezavějícího sloupu.
Prošli jsme plnou uličkou Main Bazar a došli jsme až k velkému kruhovému objezdu, kde jsme chtěli počkat na autobus. Zajímavostí je, že autobus úplně nezastaví na zastávce, ale jen přibrzdí a lidi vyskakují a naskakují za jízdy. Když jsme čekali, tak u nás přibrzdil motorikša a že nás bude celý den vozit za 100 Rs, jen s ním musíme absolvovat návštěvu čtyř obchodů, kde nám budou něco předvádět a vnucovat. On za to, že nás tam přiveze dostane od majitele obchodu kupony, které na konci měsíce může směnit za zboží. Jelikož to byla cena více než dobrá, vyrazili jsme s ním. Vzal nás nejprve tedy na komplex zbytků starých staveb za městem.
Zde bylo několik zbytků staveb starých mešit i zbytek nejstarší muslimské mešity v Indii. Také je zde pověstný tajemný železný sloup, o kterém se neví jeho původ. Je vyroben z 97% čistého železa, které se ani v naší době neumí ještě vyrobit. Sloup je cca. pět metrů vysoký a je celý bez rezu. Na jeho vrcholu byla při nalezení hlava ptáka, ta je nyní uložena v nějakém muzeu.
Dále nás vzal rikšák k nejmodernějšímu kostelu v Dillí a to k Lotosovému květu. Je to poměrně nová budova, připomínala mi trochu operu v Sydney. Kostel si nechala postavit nějaká odnož Hare Krišna. Je to tu časté náboženství, protože hinduistou se zde musíte narodit. Kdo se nenarodí do hinduistické rodiny a chce vyznávat toto náboženství, vstoupí do Hare Krišna. Prohlídka byla krásná, včetně přístupové zahrady - vše upraveno, čisto.
Zajímavé bylo, když jsme přicházeli, bylo tam hodně návštěvníku z celé Indie. Když nás jako bělochy viděli, chtěli si s námi podávat ruce, nebo se fotit.
Dále jsme absolvovali slíbené povinné návštěvy obchodů. Nakonec jsme se dohodli, že nás vozí do opravdu předražených obchodů, tak nás vzal do prodejny z kořením, kde byly ceny již normální. Zde jsme si také koupili nějaké koření a čaj domu. Potom nás vzal zpět k hotelu. Před hotelem jsme se seznámili s češkou, která po Indii cestuje sama a ani neuměla anglicky, pouze francouzky. Byla taková roztržitá. Dohodli jsme se že společně zajdeme na večeři, ale již jsme se před hospodou nepotkali.
Po večeři jsme dokoupili dárečky domů, vodu na cestu a objednali jsme na ráno taxíka. Bude čekat ráno v 7.15 hod a bude stát 300 Rs až na letiště.

21. 2. 2009

Ráno nás vzbudil telefon z recepce. Sbalili jsme a šli na taxi. Na letišti jsme prošli asi deseti kontrolami a úspěšně dorazili do letadla. Letělo nás asi 300 cestujících. Po třech hodinách letu jsme přistáli v Dubaji v Emirátech. Zde jsme měli tři hodiny čas na další letadlo. Potom jsme letěli dalších šest hodin. Let byl příjemný. Koukali jsme na filmy, hráli hry a poslouchali hudbu. Nakonec jsme úspěšně přistáli v Německu v Mnichově. Počkali jsme na naše krosny a vyrazili zasněženou cestou k autu.
U auta nás čekalo nemilé překvapení. Jelikož Jana měla v autě slabou baterku, nešlo auto ani otevřít. Jelikož u její upravené Octavie není možnost otevřít pomocí klíče, museli jsme přivolat na pomoc servis ADAC. Ten opravdu do 45 minut přijel, rozebral zámek dveří a přes kabely nastartoval auto. Chvíli počkal, až se auto dobije a potom nám sdělil, že nemusíme platit nic, že to máme gratis. Asi viděl, jak okolo auta stojíme ve spacáku zmrzlý a zželelo mu se nás.
Domu jsme dorazili v půl druhé v noci. Všude je 20 cm sněhu. Je to šok proti 30°C v Indii.
Celkově se nám cesta moc líbila. Máme plno zážitků. Indie v nás zanechala veliký dojem, je to opravdu zvláštní země. Musí to člověk zažít. Změnila nám náš pohled na tento náš svět, naše chování a prožívání života. Určitě se do Indie vrátíme.